muzzikk & more || bimini bon boulash

    a je to tu.. po dvěstěčtyřicetidvou letech nečinnosti vylézám ze zpráchnivělého hrobu bych zvěstovala světu moudrost kmetů.. o vlastní tvorbě dnes raději pomlčím, neb ani ty čmárance už nejsou co bývaly - dnes nabraly podobu pouhých poznámek v diáři, a to je úpadek

    brzy ale dojde k výtrysku z mé sopky poznání, která se na pár let uložila ke spaní, leč i tak mám různě roztvořeno a zároveň nemálo nápadů (zatím však pouze v hlavě).. no, nemá smysl se teď zaobírat mým tvůrčím spánkem, raději jsem zde přišla zvěstovat hudební (a nejen hudební) událost roku (už do konce roku moc nezbývá a těžko tohle něco předčí)

    tento příspěvěk bude mít celospolečenský přesah, neb bude řeč o nebinaritě a jejím vnímání v sociálním mainstreamu.. mám tu jedinečnou čest představit zde Bimini Bon-Boulash, nebinární osobu, která se účastnila druhé série britské verze reality show RuPaul's Drag Race, a která včera vydala singl s názvem God Save This Queen (video na konci).  

Bimini jako bakterie v kategorii "Prehistoric" (RuPaul's Drag Race UK, S2)

   Bimini hovoří otevřeně o své nebinaritě jakožto soutěžící Drag Race, a pokud soutěž sledujete od první americké série, jistě víte, že prototyp drag queen byl vždy muž-gay v ženských šatech.. v předešlých sériích US verze došlo k vyoutování několika soutěžících jako trans žen a proběhla i diskuse, zda trans ženy mají právo vystupovat jako drag queens a účastnit se drag soutěží.. toto téma bylo i v Drag Race jakýmsi tabu, neboť se do soutěže nepřihlásila nikdy otěvřeně trans žena (k vyoutování docházelo až v průběhu pořadu, nebo až po skončení dané série), až v zatím poslední sérii došlo ke zlomu, kdy se mezi soutěžícími objevil trans muž a již zavedné hlášky a pokyny pro soutěžící byly převedeny do neutrálních výrazů

   to se ujalo i v druhé sérii UK verze, neboť se jí účastnily rovnou dvě nebinární osoby a celou drag scénu tento fakt posunul zas o něco dále

   co se ale týče hudebního průmyslu, ještě jsem se nesetkala s žádným trans* či nebinárním interpretem, který by ve své tvorbě akcentoval svůj vlastní gender.. znám umělecké osobnosti, které prošly tranzicí, ale jejich tvorba tuto osobní skutečnost neodráží a samozřejmě to chápu - je to něco bytostně osobního a ne každý chce zpívat o své tranzici nebo o svém genderu.. toto ticho prolamuje nyní Bimini písní God Save This Queen, a to velice explicitně - skladba je totiž právě o vymykání se genderovým hranicím, a to je text, na který hudební průmysl tak dlouho čekal.. počkat, on na něj nečekal, to spíše všichni queer, trans a genderově nekonformní lidé na něj čekali a hudební průmysl jím byl právě dobyt, aniž by to očekával - tady se píše historie!

    narozdíl od konvenčních drag queens, které působí v hudebním průmyslu (především pop music a rap), Bimini uchopuje svou roli velice zodpovědně: sahá po punkové estetice inspirované vizuálním stylem The Prodigy a lomených beatech, které jsou ale jemnějšího charakteru, proto chytlavá melodie nepochybně osloví širší spketrum posluchačů.. a zároveň to, co kříčí do světa, je autentický osobní příběh - příběh, se kterým se mohou ztotožnit tisíce mladých nebinárních lidí, kteří zatím nenašli odvahu hovořit o svém genderu (nebo absenci genderu) otevřeně se svým okolím

    samozřejmě by tento hudební počin nemohl vzniknout bez předešlé zkušenosti ze soutěže RuPaul's Drag Race, kde je jedním z hlavních úkolů napsat svou vlastní sloku k písni, která je produkována přímo pro Drag Race a účastníci zde mají příležitost ukázat se, vyzdvihnout své přednosti a hodnoty.. tehdy Bimini přichází s originální slokou písně "UK Hun'?" (najděte si to), kde jasně dává najevo, že nezáleží na tom, jaká zájmena používáme, a hovoří o sobě jako o "gender bender"

    pokud se skladba God Save This Queen dostane do hudebních žebříčků a na playlisty streamovacích aplikací, a budou si ji dokola pouštět i lidé, kteří nikdy neviděli Drag Race, je to známka úspěchu, bublina je protržena a můžeme slavit nadcházející časy otevřenější a respektující společnosti

    a to jsem ani nezmínila, že se Bimini v tomto songu zmiňuje též o svém veganství! nic lepšího jsme si přát nemohli

    krok do nových časů jest zde:

p.s. chystám nový web, kde budou mít místo právě takové články s přesahem, komentáře, umění a možná i poezie, zkrátka celá má tvorba dohromady a současně (míněno v současnosti čili přítomném okamžiku), ať to už necpu na obstarožní servery, jako je tento.. coming soon

negativní blues

       složeno plus mínus pár dní před rokem u příležitosti toho, že jsem byla nucena složit novou báseň u příležitosti toho, že jsem byla pozvána na slamový večer u příležitosti em dé žet .. domnívám se, že jednou z přednesených básní byla nedávno zde publikovaná C.A.N., tato byla druhou a je to opět po dlouhé době taková veselá taškařice (aneb tak to dopadá, když lidem chcete jen říci něco o sobě):

nevím, jak začít

něco mě tlačí

ale nekřičím

nestěžuju si

a neobtěžuju s tím okolí

nepolykám hned Ibalgin

když mě něco bolí

ale nemlčím, když

mě něco pálí

většinou neřeknu ano

když mě někdo balí

nesedím v koutě

když se tančí

ne, díky, nedám si strejdo

guláš kančí

nežeru zviřata, víš

(už ti to říkám 15 let)

neříkám "tos měl kliku"

nemám ráda romantiku

netrhám jak debil

- má mě rád - nemá mě rád -

lístky o-květní

v zimě nepoužívám

papír toa-letní

nepoužívám ani šampon Palmolive

nečekám na příliv 

ani na odliv

(prostě jedu)

ale nejezdím na mopedu

neřídím ani auto

nemám ráda

ve Windowsech

nastavení auto

nechci být členkou

žádného spolku

nemám moc ráda polku

(jako tanec, ne jako holku)

nevěřím v bohy

nevěřím v konspirace

nevěřím nikomu, 

kdo říká "to je pravda"

nevěřím v hvězdné konstelace

nečtu noviny

nemám televizi

nemám děti

nemám postel

nerada nakupuju

nerada slibuju

z některých věcí 

upřímně bliju

z některých věcí upřímně bliji

nepíši milostnou poezii

nechci se zavděčit mainstreamu

sledovat videa na Streamu

vyprávět o svém blood streamu

a ne, nemyslím tím

krev z nosu, co teče někdy,

když mám rýmu

nesnáším pracovní otročinu

nesnáším, když někdo otevřeně podporuje Čínu

nesnáším, když někdo za svůj názor

dopouští se zločinu

nesnáším z továren výpary

nesnáším, když trpí zvířata

pro lidské rozmary

nesnáším, když někdo vyhazuje jídlo

a jiní lidé nemají co jíst

nesnáším lhostejnost

&

nenávidím nenávist

muzzik || Plasticzooms

           ani do konce minulého roku jsem se nevešla asi pro objemnost svého nicnedělání, a tak musím již se značným skororočním nutkáním představit japonskou kapelu Plasticzooms a to ve zcela nové rubrice muzzik, kterážto má odtěď posloužit jako zástěrka pro to, že jsem nestihla napsat své hodnotné recenze na koncerty hned poté, co se udály.. nebudu zde tedy již publikovat recenze z koncertů, těch je stejně všude plno, a i když jsou to povětšinou samé nezasvěcené tlachy, nebudu se nadále angažovat v udržitelnosti tohoto žánru na přijatelné úrovni (neb to dle mého už nejde, úpadek je úpadek), což zavdává příležitosti chopit se komentování hudby trochu jinak, a to představováním mých oblíbených kapel, interpretů nebo nových hudebních objevů..

střihonozí edwardové

       Plasticzooms budou už rok mým objevem, poté, co jsem se o nich dočetla v Artiklu, který v té době měl vzrůstající tendenci kvality (takže nebylo ještě vše úplně dokonalé, a než se stihl k dokonalosti dopracovat, jeho pom-pom parfém dosti vyčichl, to jen na okraj), což značilo i to, že frontmana kapely Sho Asakawu pisatelka článku, který měl být pozvánkou na koncert, označila ženským rodem, což znamenalo, že si ani zmiňovanou kapelu před psaním článku neposlechla a nic si o ní blíže nezjistila a zavdala tak nejasnostem o zpěvákově genderové identitě, protože ano, líčí se a vypadá jako žena, a i když zpívá barytonem, nemusí se nutně cítit mužem (a není to snad jedno??).. no, ze všech dostupných informací se o Asakawovi hovoří v mužském rodě.. z jeho vystupování je jisté, že je velice kreativní bytostí, které to asi jedno je a příliš se tím nezabývá, ale z rozhovoru z června minulého roku vyplývá, že se cítí být bisexuálem (takže zatím se nejasnosti v genderové identitě nekonají).. moc se mi ale líbí, jakým způsobem svou bisexualitu vysvětluje - staví totiž ženy a muže na stejnou úroveň ve všem, nevidí žádné rozdíly, které by měly ženy a muže nějak navzájem zvýhodňovat či znevýhodňovat, a proto je vidí plošně, jako naprosto stejné entity (sice se pohybuje pouze v binární soustavě, to je oním úskalím bi, ale to je jednoznačně i tím, že se rozhovor odehrává v Japonsku a odpovídá divnému týpkovi v bílém tričku, který se ho ptá třikrát na tu samou věc dokola, aby to tradiční heteronormativní společnost pochopila).. co tím vším chci říct je jen to, že já budu o Shoovi mluvit v mužském rodě..
        samozřejmě jsem si Plasticzooms dostatečně naposlouchala před loňským březnovým koncertem a shledala jsem jejich styl příjemnou fúzí rocku a diska 80. let (a taky trochu toho typicky japonského popu, který slyším snad u každé japonské kapely), i když jsou spíše označováni za post-punkovou skupinu, což ale hodně způsobuje i vizuál, zčásti inspirovaný punkem, z větší části ale goth-black-emo stylem, jenž je celý designovým dílem Shoa Asakawy.. paradoxně oblečeni převážně v černém, hudebně vyniká jejich osmdesátkový bizarre zdařile proveden např. v písni Highway:

        i když jsou songy v angličtině, není to pro mě zklamáním, ostatně kapela v současné době sídlí v Berlíně, takže musí být svým aranžmá přístupnější internacionálnímu publiku.. řekla bych, že každá píseň má dokonce svůj vlastní styl - někdy je až hodně osmdesátkový (Illumination), někdy speedrockový (KMKZ), někdy i ten punk cítit je (CRACK), a někdy zajíždí do sladší pop-rockové roviny (P A R A D E), žádná z těchto poloh ale není výčnělkem, zkrátka dohromady působí velice kompaktně, spíše vypovídá o kreativní rozmanitosti repertoáru.. homogenita však podle mě nejvíc vyplyne na koncertě, který jsem si ujít nenechala a rozhodně jsem nelitovala, protože skladby, které jsem znala pouze ze studiových verzí (anžto si nikdy nepouštím záznamy z koncertů, abych se na živé vystoupení naladila - to kazí veškeré momenty překvapení) byly provedeny s naprosto báječným nasazením a energií, komunikace s publikem byla nad očekávání vřelá nejen při vystoupení, ale i před ním a po něm, čemuž též napomáhalo velice komorní prostředí klubu Chapeau Rouge a docela malý počet návštěvníků.. no nečekala bych, že se před koncertem seznámím a procvičím japonštinu se samotným Shoem Asakawou, který mi pochválí můj outfit, že.. atmosféra byla až rodinná, že vůbec nikomu nebylo divné, že se kapela vrátila na pódium i potřetí, aby zahrála další přídavek..

       tedy, neměla to být recenze na koncert, takže nic víc neřeknu, jen si zde můžete prohlédnout nějaké fotky, ze kterých poznáte, že všem ostatním dvaceti účastníkům bylo asi tak o polovinu míň, než mě, což bylo dosti bizarre a pocit z toho byl ambivalentní..

         ale zpět ke kapele - určitě si najdete své informace sami, jen třeba zmíním, že se Plasticzooms dopustili několika coverů, a to např. osmdesátkové hitovky Maniac; a také, že Sho dříve hrával na basu s japonskou kapelou Lillies and Remains, odkud jsou možná patrné některé vlivy.. 

          a od roku 2009 se toho hodně změnilo, možná je to stále hudba pro děcka, ale snad už ne tolik primitivní:

         takže čau a zase příště

C.A.N.

       slaměný kus zvaný C.A.N. přednesen byl poprvé asi na předloňském soutěživém slamovém klání v matičce Plzni (čili podzim 2016 čili zase už začínám zaostávat neboli nepřestávám zaostávat v publikaci příspěvků a nebudu ani nikomu přát do nového roku, když už je únor neasi)..

       kdož zná site specific plzeňského autobusáku, nechť plesne si, kdož nezná, pozná..

na město jdou smrákoty

do oranžové mlhy

po dešti se odpařuje

moč

je jí moc

její moc ovládá

C.A.N.

a hned za ní kanál

smog

výfuky

spálené gumy

vůně domova

město si utírá pot z čela

když jede v M.H.D.

výpary z bot

mísí se

s výpary z úst

cigarety

alkohol

chemie

kde bylo v noci?

ne-há-dej

na město jde asi jaro

už se nechoulí u krbu

už se neprochází v zasněženém sadu

už nebruslí na zamrzlém mokřadu

beztak nic z toho

v zimě nedělalo

město je doma

na C.A.N.

rádo si vyrazí

ně-kam-ven

když ji miluješ

není co přešít

neříkej třikrát

a otevře se

v kapse sama

město rádo chodí 

za holkama

v podchodu

na C.A.N.

když ji miluješ

necháš ji přežít

neříkej dvakrát

a roztáhne nohy

sama

ve křoví 

u C.A.N.

každá si ráda vyrazí

ně-kam-ven

městu jde pára 

od pusy

když mizí za rohem

C.A.N.

krev

pot

sperma

křik

to nedávaj ve zprávách

na C.N.N.

ale na T.N.

že měla si

místo sukně vzít

pytel od brambor

že místo mejkapu

měla být pomazaná

od hoven

že neměla chodit

na C.A.N.

že neměla chodit

ni-kam-ven

že měla jet radši 

M.H.D.

a co na to město?

ne-há-dej

na město to zase jde

když ji miluješ

není to hřešit

neříkej jednou

..

----- ŽAPONERIE -----

     více než rok trvalo, než jsem způsobně poskládala své druhé japonské dobrodružství do smysluplného příspěvku.. nikoli, že by mi trvalo celý rok toto skládání, trvalo mi možná tak jedno odpoledne.. protož nechvalně známa budiž má zaneprázdněnost jinými činnostmi než u počítače po večerech sezení.. konečně jsem ale připravila dlouho očekávaný shluk několika haiku stvořených na posvátných místech země zaslíbené, opět v podobném duchu, nicméně tentokráte jsem cestovala sama a zdá se mi, že se samota v této tvorbě značně promítla..
       vybrala jsem haiku z míst, která jsem navštívila, ale tentokrát jsem jich napsala více na každém místě, proto jen některé budou doprovázeny fotografiemi.. několik se jich totiž vztahuje k noční krajině či obloze, kteréžto jsem neměla možnost obrazově zachytit.. zato ale doprovodím text fotografickými kolážemi, neb nechci nikoho ochudit o krásy japonské krajiny, jež sem měla možnost zřít.. podzimní výprava tedy může začít..
       po příletu do Tokia jsem hned směřovala na západ, jmenovitě do starobylého Kjóta, kde shodou okolností žije jeden dávný kamarád..

         

překlad:                                        přepis:

nastává večer         yoru ga naru

na břehu Kamogawy     Kamogawa ni futari

dva pijí saké         sake o nomu

   druhý kjótský den jsem využila k obhlédnutí čtvrti Gion, která je místem buddhistických chrámů, zahrad a gejš - ty jsou nicméně k vidění jen málokdy a spíše potkávám mladé dívky oblečené v tradičních kimonech, což se sluší, když se jde na procházku na takové místo.. pro japonská roční období moc dobře neplatí rozdělování na sezony, neb v každé roční době lze spatřovat jiné krásy, pročež hojnost návštěvnosti čínskými a americkými turisty je téměř vždy zaručena a je velice těžké nalézt oázu klidu.. nedaleko chrámu Kódaidži se to zčásti podařilo.. k večeru jsem již ale snovala svůj přesun na Arašijamu, místo, které jsem objevila díky tomu, že jsem doma měla čaj stejného jména.. poté, co jsem zjistila, že tato divoká hora (tak zní překlad z japonštiny) opravdu existuje, a že na ní dokonce žijí volně makakové, nebylo zbytí a musela jsem se tam zkrátka vydat.. příznivou okolností bylo, že se Arašijama nachází jen kousíček na východ od Kjóta, prakticky ještě ke Kjótu patří čili jsem pouze vláčkem dojela na místo určení a ukempila jsem se u břehu rybníka Hirosawa .. sice jsem dlouho nemohla usnout, neb jakési zviřátko pochodovalo vůkol v rákosí a urputně dupalo a chroupalo, ale nakonec se podařilo bez újmy přečkat do druhého dne..

   

     .. a hurá nahoru na horu! jedná se spíše o opičí park, který se nachází opravdu nahoře na hoře, kam je potřeba vystoupat cestou obklopenou kryptomeriemi po zaplacení vstupného 500 yenů, zážitek za to ale stojí; už když jsem přicházela k parku, prosvítaly ve větvích rudé tvářičky makaků, kteří si vzájemně vybírali blešky.. úžasný pocit moci se přiblížit do bezprostřední blízkosti makaků nebo se mezi nimi volně pohybovat..

překlad:                                        přepis:

cestička vzhůru       ue no michi

červená opičí tvář    saru no aoi kao

Arašijama             Arashiyama

       čekalo mě ještě jedno pozdržení v okolí Kjóta, a to na jeho severu, v onsenu Kurama.. horký pramen je vždy příjemně unavující, obzvláště, když začne do bambusového zastřešení bubnovat hustý déšť.. onsen byl (jako ostatně většina onsenů) součástí rjokanu, kde by se dalo za takového počasí přenocovat, jen však kdyby nebyl pln.. proto jsem se po koupeli sbalila a odjela do dalšího bodu mého putování již o něco dříve..

      tím bodem bylo jezero Biwa, pojmenované podle loutny biwa, jejíž tvar údajně nese.. to se nachází pro změnu na východ od Kjóta, a já jsem si vybrala nejbližší destinaci, jejiž břehy jezero omývá - městečko Ótsu.. ujela jsem dešti, což bylo řádně oslaveno místním alkoholickým nápojem pro mládež, slangově zvaným čúhaj..

           z deníkových poznámek: probuzení do slunečné svěžesti ranního pobřeží, cvičení na trávě, snídaně na trávě, stále mám myšlenky na koupání.. to se ale pro větrnost nekonalo a já vyrazila do další vysněné destinace - do Nary za jelínky shika, kteří zde žijí přímo v městském parku.. je mi jich ale dost líto - hlučí kolem davy lidí, krmí je a fotí, musí to pro ně být stresující.. i já jsem jelínky trochu nakrmila i vyfotila, ale rozhodně jsem nehlučela a sžila jsem se s jejich smutným údělem býti turistickou atrakcí.. 

 

překlad:                                                   přepis:

tiše naslouchám            sabishikute

smutku kručících útrob     onaka ga sutte mo

jelínků z Nary             Nara no shika

           toto místo jsem téže podrobila zkoušce rudosti javorového listí, kteréžto na podzim jezdí do Japonska obdivovat lidé z celého světa a samotní Japonci mu přikládají bezmála srovnatelnou důležitost jako pozorování kvetoucích sakur na jaře (sledování rudého javorového listí má též své terminologické pojmenování - momidžigari).. zatím se mi toliko nedařilo a nebylo tomu jinak ani zde.. zkrátka tu ještě nepanovaly ty správné přírodní podmínky a listí teprve začínalo postupně červenat.. 

překlad:                                             přepis:

je listí rudé?           momijigari?

ještě ne, ještě není     mada shinai, mada

javor červený            akakunai

         nerada jsem jelínky opouštěla a nechávala je v nehostinnosti stmívání, leč mé kroky směřovaly k nedalekému chrámu Hórjúdži, kterýžto je nejstarším zenovým chrámem v Japonsku - jeho výstavba se datuje do 7. století a jeho dřevěná pagoda je dokonce jednou z nejstarších dřevěných staveb na světě.. nejen, že je tento chrámový komplex velmi známý, též se zde zdržoval básník haiku Masaoka Šiki, kterému bude patřit některý z následujících příspěvků.. Hórjúdži se nachází pouhé tři zastávky vlakem od Nary, k chrámu je třeba dojít přes městěčko Ikaruga.. hned, jak jsem došla k chrámové zdi, bylo mi jasné, že zakempím hned u ní na trávníku za živým plotem, který příznivě vrhal stín..

        .. probouzím se za krákotu vran hned u chrámu bran; nespala jsem sice moc dobře, nevím, proč to, ale radostně jsem se sbalila a splynula s vidinou ranního klidu, kdy ještě neudeřil nával turistů..

           procházka komplexem byla vskutku plna klidu a prozření, uvědomění si, že doslova šlapu po historii.. pak jsem se ještě vrátila do Nary, kde jsem opět nezapomněla na jelínky a objevila dosud nenavštívená místa, jako např. chrám Kókufudži a čtvrť Nara-mači, kde oáza klidu pokračovala, neb ulice byly zcela vylidněné.. samozřejmě jsem si v této skoro-samotě libovala, nicméně na pořadu dne byl přesun do Ósaky, kde jsem měla strávit noc v hostelu, abych pak hned druhý den pokračovala do Kóbe, středobodu mé cesty..

          nebudu zdržovati a vrhnu se přímo na důvod, ano, v zásadě původní důvod této mé cesty do Žaponu: světový šampionát v BMX: BMX Flatland World Championship 2016.. co to a proč to? protože kreace, co se dají vytvářet na kole BMX, stačí jednou vidět a už víte, že se zrodil nový druh tance, pas balance pedálů, pas de bourree řidítek, détourné, détourné, détourné, pas de chat... a nevěříte, že to, co se děje je reálné.. 

překlad:                                        přepis:

v přístavu v Kóbe     Kóbe, minato

vidím tančící kola    jitensha o miru

nádherný pohled       utsukushii

     přehlídka světových mistrů pokračuje i druhý den, nebudu rozvádět detaily, i když jsou interesantní, teď totiž musím zmínit místo, kde jsem tento víkend přetrvávala, a to městečko nedaleko Kóbe, Maiko - tam jsem si během své cesty stihla zřídit ubytování přes AirBnB v japonské rodině.. tam mě přivítala milá obásan, která mi dokonce na snídani vařila polévku miso.. a měla tenhle zázračný výhled z balkonu:

           a tento výhled mě inspiroval k dalšímu dobrodružství.. rozhodla jsem se vyrazit přes most na ostrov Awadži, bájnou kolébku japonské kultury a umění.. neměla jsem ponětí, jaké místo na ostrově přesně navštívit, ale nejbližší civilizací se zdálo být Sumoto.. městečko bylo celkem prázdné a pláž ještě prázdnější, byla jsem zde prakticky sama a hned jsem usoudila, že na koupání to je!

          dále jsem se dozvěděla, že jen pouhý kilometr mě dělí od onsenu, a po cestě k němu jsem též zaznamenala hradní věž vykukující zpoza stromů na zalesněném kopci - hurá, hrad je skvělé místo k přenocování! v onsenu jsem si též dopřávala nebývalé samoty..

          pak vycházím do tmy lesa.. stoupá se asi 1 km docela prudce vzhůru, ale je tam asfaltová cestička, čelovka zde byla zásadním pomocníkem; došla jsem ke zřícenině východní citadely, která zdála se býti dobrým místem ke stanování.. ale jak se ukázalo, nikoli ke spaní, které bylo celou noc rušeno deštěm, šeptajícím listím a snovými vizemi..

ukládám hlavu

po cestě temným lesem

v ruině podhradí

divoké snění

déšť buší do přístřeší

dnes nebudu spát

v noci před deštěm

zabila jsem komára

vlastně byli dva

      ale to ráno! svěžest, slunce a klid hradu Sumoto se vznášejí ve vzduchu, než se začnou trousit první postarší pánové na ranní procházce, nebo předškolní dětičky na výletě .. výhledy se předháněly ve znamenitosti, a to nejen na sumotský záliv, ale i na přilehlou pahorkatinu.. 

         i zde jsem narazila na  nádherného pavouka džorógumo, jenž mě provázel již od začátku putování a též patří mezi bytosti v japonsku záhadné - jeho jméno a podobu má totiž jedno z pověstných japonských strašidel (napůl žena, napůl pavouk, co svou oběť po omámení schramstne)..

         loučení s liduprázdnotou bylo těžké, ale už mě čekala další velká cesta, a to až na nejjižnější bod ostrova Honšú.. proto jsem ještě krátce navštívila pláž, pak zpět do Maika a odsud přes Ósaku do Wakajamy, kde přesedám na vlak do Kii-Tanabe, a dalším vlakem do Kušimota - tohle místo jsem též objevila náhodou při brouzdání po mapách a zjistila jsem, že se zde nachází volně přístupný a bezplatný kemp..

          dlouhá cesta zapříčinila můj pozdně večerní příjezd a moc nenapomohlo ani zjištění, že kemp se nachází ještě dalších pět kilometrů na jih.. opět nastala chůze tmou, tentokrát o něco více vyčerpávající, leč za pomoci polohových služeb mého skomírajícího telefonu jsem do cíle dorazila i po naprosto neznačených cestičkách.. po prolitém potu na mě čekala přímo nebeská odměna .. ta obloha! ty hvězdy tak hustě natěsnané do tohoto výjevu!.. a klidný spánek..

noční obloha

na druhé straně Země

srší jiskrami

pod borovicí

hvězdná obloha voní

únavou z dálky

japonská verze:

松の下

疲れの香り

星の空

přepis:

matsu no shita

tsukare no kaori

hoshi no sora

podzimní nebe

blýská se hustotou hvězd

jen já je sčítám

         a opět mě vítá slunečné jitro! moře voní, moře šumí, ptáci draví krákají.. toto místo zve se Šionomisaki a skutečně jest nejjižnějším bodem ostrova Honšú.. také se od kolemjdoucího pána dozvídám, že toto je jakýsi konečný bod jednoho z úseků pouti Kumano Kodó.. tak snad někdy příště se mi podaří aspoň část této poutní cesty absolvovat.. 

          oslněna jižními skalisky vydávám se nazpět do civilizace, a to stylově, lokálkou po pobřeží, ze které se mi naskýtají nádherné pohledy na ostrůvky, opuštěné pláže a širé moře.. nejdříve dorazím do Šingú, kde přestupuji na další lokálku .. a zpět po trase do Owase, odkud taky pokračuji do Taki a hned skočím na rychlík do Nagoji, neb pomalíky jsou sice hezké, ale jízda v nich omrzí s pádem tmy.. a v Nagoji již chytám šinkansen, aby mi neujelo poslední metro v Tokiu.. ano, z čerstvého ovzduší přímo do velkoměstského šumu..

         v Tokiu jsem pobývala na Nippori, a to přímo na ulici známé svými obchody s látkami a galanteriemi, zkrátka vším potřebným pro šití tradičního japonského oblečení a doplňků - tedy něco skutečně pro mě .. též jsem opět poctila návštěvou mou oblíbenou čtvrť Ueno a dobře a levně se najedla např. na Akihabaře..

   Tokio je sice bludištěm neobjevených možností, ale zdaleka ne takových, co se dají zažít při cestách přírodou, rurální krajinou a ne příliš osídlenými ostrovy a poloostrovy..

      

         
         .. a zde končí se mé putování.. snad nebylo vyprávění příliš dlouhé a poslouží jako inspirace pro jakékoli cesty příští..

The Cripple He Always Wanted To Be aneb The Man That You Don't Fear Anymore

       Ještě, než tento týden skloní hlavu k patám, bylo by dobré zaznamenat významnou událost minulé (leč stále ještě této) neděle.. Ano, je to tak, "Pán temnot", jak ho mnozí nazývají, zavítal opět do pražských zákoutí, a snad opět okusil tajemné absinthové vůně, i když .. příliš na to nevypadal.

       Tipsport Arena patří k jedné z menších pražských koncertních hal, což mě potěšilo po nedavné zkušenosti z vídeňského Gasometeru, kde byl Manson naprosto úžasný a hodně tomu napomohla i komornější atmosféra prostoru. Tentokráte byla atmosféra celkem normální, jako na jeho předchozích pražských koncertech, prostor před pódiem oddělený od ostatních sekcí, což ve mě před koncertem vyvolávalo pokušení, že to bude jakési privilegované místo, kde budu moci svému idolu pohlédnout do očí a on mě a zří mě v mém bílém hávu a požádá mě ihned o ruku, což promptně odmítnu (ehm, dobrá, jistá naivita panuje asi u každého Mansonova obdivovatele), leč chyba rozhoupané dřevěné lávky - prostor to nebyl nijak omezený, takže na mě vyzbyla zase nějaká šestá řada, jako vždycky (tak snad se ho dotknu příště..).

       A nyní již ke koncertu samotnému - již tradičně pódium před začátkem zakrývala černá plenta, která se po chvíli napětí spustila, hudba též spustila, Manson též spustil (první byla Revelation #12 z nového alba Heaven Upside Down), chvíli byl vidět jen kouř, ale záhy se z něj vynořil mistr připoutaný na speciálně upraveném vozíku - trůnu. Toto aranžmá bylo samozřejmě vyvinuto v závislosti na zpěvákově nedávném zranění, kdy se na něj skácela kulisa obřích dvou pistolí přímo při koncertě (ta byla ostatně též přítomna, takže jsme mohli přímo s mrazem v zádech posoudit, jak to asi mohlo vypadat). Hned zkraje však zavtipkoval o svém zmrzačení (a opravdu to znělo, jako když si masochisticky užívá ten slastný pocit být jedním z těch kriplů, které ztělesňoval v mnoha starších videoklipech.. konečně jeden z Krásných lidí..).

      Poté následovaly vděčné a zdařilé hity This Is The New Shit, Disposable Teens a mOBSCENE, které věru potěšily, už ale předeslaly celkový dojem z show, která (i když ano, je zde zpěvákova ztížená možnost pohybu) byla především statická. Žádné sexy roztleskávačky, namísto nich po pódiu postávalo několik figurantů převlečených za doktory. Ano, bylo to tematicky nejspíše vhodné, nicméně až příliš prvoplánové. Naopak měl Manson využít svého omezení k tomu, aby dal prostor pohyblivosti jiných elementů na stejdži, což se ale nestalo. Jeho spoluhráči také za celý koncert udělali jen pár kroků a vypadali celkem unyle (chyběl před několika týdny z kapely vyhozený Twiggy Ramirez, to zamrzí). Manson sám však většinu koncertu pobyl ve stoje. Efektní byla jeho zlomená noha naaranžovaná do příznačné berličky, roztomilé. Např. při Dope Show zaníceně kulhal, neb ho nadzvihlo, že jsme své drogy nedali ochutnat nejdřív jemu, než jsme je spapali sami.. no tak příště, hochu.  Manson sice střídal (střídmé) kostýmy s každou písní, ale když při Sweet Dreams jen divně polehával na nemocničním lehátku a mával jakousi svítilnou, bylo to zklamání (i když všechna koncertní Sweet Dreams musí být už pro mě dnes zaručeně zklamáním po tom, co předvedl v roce 2001 v Praze, kdy jsem dojetím slzela, kterak se blížil na své zdvižné suknici k nebesům!!).
    Reputace byla napravena mým oblíbeným Tourniquet a na konci báječnou The Beautiful People, nicméně stále mám tendenci srovnávat s vídeňským koncertem před dvěma lety, kde překvapil dokonce několika skladbami z Antichrist Superstar včetně ikonické Irrational Hate Anthem, z čehož jsem byla nadmíru spokojena, neb takový výběr z rané tvorby nepředstavil ani dva koncerty předtím. Jak je asi z mého popisu vidět, jsem milovník starých pořádků, nicméně též bych pochválila provedení novinky Say10, která je jednou z nejzdařilejších skladeb nového alba.
       Co však musím podotknout, ne-li vytknout, je Mansonova vyměklost reprezentovaná tím, že.. a teď pozor! .. PŘIDAL JEDNU SKLADBU!! Toto je nanejvýš pobuřující, neb Manson platil za konzistentního jedince, který ani za hlasitého kvílení a vytleskávání fanoušků neukázal na pódiu již ani prst poté, co vydechl poslední hlásku.. Jediné štěstí bylo, že přidal Cruci-Fiction in Space z alba Holy Wood, která je skvělá a na ukončení koncertu se svou dekadentní vleklostí celkem hodí. Nejspíš to značí, že začal mít rád své publikum (což jsem také zaznamenala, když několikrát pronesl "I love you"). No, tak jo.
      Sice to byl nejslabší Mansonův koncert, na kterém jsem byla, ale právě proto už se těším na další, kdy už bude plně ve formě a bude moci opět předvést, co vězí v jeho vetchém těle. A ostatně, jak pravil Shopenhauer, neměli bychom génia posuzovat dle jeho slabin, leč naopak vyzdvihovat to, v čem je výjimečným.

     Přikládám několik velmi nekvalitních rozmazaných fotek, abyste pochopili, že na Mansonových koncertech nelze stát bez hnutí.. a bez trošku blurred mind ..
      A hádankou pro dnešní večer je: na kolika koncertech MM jsem již byla?

Dodatek: Symboliku zde završuje zpráva o úmrtí Charlese Mansona, jenž tak učinil ve stejný den Mansonova pražského koncertu. Všichni proto tento bájný den budeme navždy vzpomínat.

melancho-lilie

       jak bylo naznačeno v předchozím příspěvku, tato báseň vznikla též ve vlaku, tentokráte při cestě po mém nejoblíbenějším vlakovém okolí, tj. okolí kolejí, po nichž jezdí vlak, ze kterého se vždy na toto okolí dívám (pouze z vlaku, nikdy jsem zde nechodila).. obzlvášť na podzim na mě tato krajina působí tajemně, až smutně, ale hned zas čarovně a krutě, stejně jako atmosféra Velkého romanu od Ladislava Klímy, knihy, jež jsem kdysi dávno čítávala za sychravých večerů při pravidelné jízdě tímto okolím, a očekávala zjevení majestátného tigra.. pročež báseň věnuji nejen L. Klímovi post mortem, ale i všem z okolí a slibuji na svou čest, že zde někdy vystoupím (z vlaku)..

orlice

temně zelená řeka

co zaplaví mě smutkem

krávy v bahně

bezpráví

a svahy nad ním

holé stromy

z kterých na mě padá

melancholie

na maringotku

v zasněžené stráni

taky

melancho-lieu

ústí nad orlici

bažiny

mokřady

ústí do orlice

melancho-líce

svlažené slzami

mihotavé ráno

nový den kdy spatřím

po bílém poli

běžet zajíce

nedělá hopsa hejsa

do brandejsa

nad orlicí

do brandejsa nad orlicí

se nedá dělat

hopsa hejsa

nedělá hopsa hejsa

utíká před životem

temným profilem

lemuje brázdy svou krví

ví, že musí být prvý

výhodou je

že je jediný

jediný jed

najde v orlici

cinká-li o cyankálii

krávy v bahně kálí

melancho-lilii

       a teď si dáme jednu do noty: