Je
čas, abych předložila další z mých překladů díla Rosalíe de Castro. Dovolím si zpřítomnit ještě jednu báseň z Listů intimních sbírky Nové listy. Tato báseň je jistým
vyvrcholením melancholické nálady této části sbírky. Pojednává totiž o
sebevraždě.
Autorka zde ospravedlňuje sklony
k sebevraždě a též se pozastavuje nad tím, z jakého důvodu je
sebevražda považována za hřích. Rosalía, jako téměř každý v tehdejší
Galicii, byla vychována v křesťanské víře, proto není divu, že se v mnoha
básních obrací k bohu, nicméně tyto promluvy snad pokaždé vycházejí ze
smutku, pocitu beznaděje, přesněji řečeno ze vzteku na boha, že dopouští
nespravedlnosti ve světě. Proto Rosalía není klasickou básnířkou, jež používá
náboženské reference, neb se ohrazuje vůči katolické interpretaci víry a tomu,
že ani bůh není schopen zastavit utrpení.
Nyní ale k samotné básni – opět bez
názvu, pouze s číslem 35.
Proč
jen, Bože milosrdný,
proč
nazývají zločinem
jít
vstříc smrti, jež si dává na čas,
když
člověk ze života tohoto
cítí
se unaven a usoužen?
Obtěžkána
starostmi,
která
hruď odolá?
Který
poutník znaven nechce
hledat
odpočinek,
po
němž tělo volá?
Proč,
když člověk neovládá
bolest,
jež ho stlačuje,
proč
říkají, že uleví se,
když
mezi hroby
hlava
jeho spočine?
Peklo
ve světě
a
peklo bez mezí
tam
za touto jeskyní beze dna,
po
které duše touží
a
kterou oči neměří.
Vím,
že je to pravda
pravda
šíře nesmírné!
tak
buď nechej nám jen peklo
pro
ty, co existují
nebo,
svatý Bože, smilování pro smutné.
Další část sbírky nese název "Vdovy po živých a vdovy po mrtvých".
Samozřejmě víme, že vdovy bývají většinou po mrtvých; kdo jsou tedy vdovy po
živých?
Galicie 19. století byla země chudá, proto
mnozí emigrovali za prací do Střední a Jižní Ameriky, někdy celé rodiny, ale ve
většině případů jen muži, kteří našli práci snáze. Přízviskem „vdovy po živých“
tak Rosalía odkazuje k ženám, jejichž muži odešli za prací daleko za oceán.
A máme zde další druh či způsob samoty – ta, co nastane, když nás opustí
milovaná osoba. Tato báseň je opět jen číslována:
IV
Vyšila
jsem sama svoji látku
zasila
jsem sama svůj tuřín
sama
s dřívím z lesa chodím
sama
v kamnech zatápím.
Ani
v studni, ni na louce
nechci
touhou zemříti,
on
však nepřijde mě probudit,
už
nepřijde mě uspati.
Jaký
to smutek! Vítr hučí,
zpívá
cvrček píseň svou …
Hrnec
vře … však polévko má
samotná
tě povečeřím.
Umlč
už, hrdličko, to tvé tokání
zemříti já mám
z něj chuť;
mlč
už cvrčku, neb když zpíváš,
samotou svírá se mi hruď.
Mužíček
můj ztratil se,
nikdo
neví, kam jen šel …
Vlaštovko,
co přeletělas
s ním
ty mořské peřeje
vlaštovičko,
leť, jen leť,
a
pak přijď mi říci, kde jen je.
Rosalía de Castro je, jako mnoho galicijských
básníků, velkou osobností nejen v literárních kruzích, ale též celkově
v kulturním dědictví Galicie, jejíž obyvatelé vřele dbají na svou
historii, jazyk, folklor, a není to jen doménou starších generací, ba naopak,
jsou to právě sdružení mladých, kteří tuto kulturu udržují živou. Rosalía de
Castro se stala jakýmsi symbolem, ikonou galicijské kultury. Dalo by se říci, že
byl vytvořen kult Rosalíe de Castro, který je promítán do současné kultury a
umění, např. pop-artu. Dnešní recepce tradiční galicijské lyriky tak dostává
nový rozměr a přibližuje se tak více mladšímu publiku, které ji nově,
originálně zpracovává.
