Čas na sdílení mých dalších oblíbených haiku.
Tentokrát se zaměřím na období Busonovo (od poloviny do konce 18. stol.), jenž
odkazuje k druhému, po Bašóovi, nejslavnějšímu básníku haiku jménem Taniguči (Josa) Buson (1715-1783).
Několik tedy Busonových výplodů:
Na obrovitém
chrámovém zvonu sedí
motýlek spící.
Ó, jaká rozkoš
brodit se letní řekou
s opánky v ruce!
Jak měsíc svítí!
Leč slepec do mne vrazil
a smál se tomu.
Zapadá měsíc
do několika lidí,
již dosud tančí.
A nyní tvorba
několika Busonových žáků:
Kitó Tokai (1740-1789)
Den jarní, zářný;
u cesty chromý žebrák
se dívá šťasten.
Kjódai Kumura (1732-1793)
Vichřice zimní.
Opice s rudým zadkem
se stromu spadla.
Jamamoto Inan (1735-1795)
Vzkřik vodní chřástal
v rokytí spící měsíc
se vyburcoval.
Óšima Rjóta (1707-1787)
Zářící měsíc!
Až zas se zrodím, chci být
na vrchu sosnou.
Nejvýznamnějším
z Busonových žáků je však bezpochyby Issa
Kobajaši (1763-1827), jehož tvorba zasahuje již práh XIX. století. Vždy si vzpomenu
na jeho něžná haiku oslavující každou živou bytost, ochraňující drobný hmyz
před zašlápnutím, vyzdvihující ty nejnepatrnější detaily dění v přírodě.
Issa Kobajaši je proto mým nejoblíbenějším básníkem haiku. Je těžké si ho
nezamilovat. Posuďte sami:
Že život rosa
a jako rosa taje,
až příliš pravda …
Nikoho neznám,
žádného ze vztyčených
hastrošů v poli.
Nešlapte
v trávě,
kde
minulé noci
světlušky
žhnuly.
Slimáček malý
pomaloulinku šplhá
na horu Fudži.
Nezabij
mouchy!
Své
nožky k sobě tiskne,
rukama
lomí.
Jak milují se!
Kéž po smrti se zrodím
motýlem v pláni.
Hubená
žabko,
nebudeš
usmrcena,
Issa
je tady.
Vrabčátka sirá,
uhněte stranou, z cesty,
můj kůň chce přejít.
Žár
Mléčné dráhy,
jež
papírové stěny
děrami
zřena.
(toto haiku bylo např. napsáno v nemoci,
kdy mohl Issa jen z lůžka pozorovat venkovní dění.)
Hle, rosa mizí,
s tím světem plným špíny
nic nechce míti.
Až
budu mrtev,
ty,
náhrobek můj, cvrčku,
přijď
opatrovat.
A
až já budu mrtva, snad mi potomek mravence, kterého nezašlápl Issa, přijde také
opatrovat hrob.
