Ono no Komači byla slavnou japonskou básnířkou 9. stol., jež působila na císařském dvoře v tehdejším
Heian-kjó (dnešní Kjóto), po kterém bylo též nazváno celé historické období
Heian (平安時代 - Heian džidai; 794 - 1185). V tomto období se rozvíjela jak literatura a písemnictví jako takové (vznik např. slabičného fonetického písma
hiragana a
katakana zjednodušením přejatého čínského písma; v tomto období též byla napsána hodnotná díla jako
Gendži Monogatari, nebo již
zde dříve zmíněná deníková tvorba paní
Sei Šónagon), tak tradiční kultura a umění - vzniká např. čajový obřad či ikebana. Praktikování ušlechtilých činností, kde hlavní slovo měl estetický dojem, bylo vyhrazeno vyšší společnosti a rozvoj kultury tak probíhal především na císařském dvoře. Nejinak tomu bylo i v případě krásné šlechtičny Ono no Komači.
Ač údajně žila (či krátce pobývala) na císařském dvoře, neunikly jí ty nejmenší detaily ze světa přírodních divů, i když v její tvorbě převažuje lyrika milostná obohacena o výjevy z každodenního života (autorka nešetří vyprávěním o svých četných ctitelích). Její básně přeložila a sestavila Doc. Zdenka Švarcová do velikostně skromné, obsahově však velmi bohaté sbírky "Do slov má láska odívá se" (Vyšehrad, 2011). Básnická forma, kterou Ono no Komači používala, je tradiční tanka, nicméně v překladu se ne úplně snadno dodržuje původní formát kompozice 5-7-5-7-7. Básně jsou tedy přeloženy spíše s důrazem na sémantickou složku, nicméně lyričnost jim nechybí (naopak je podtržena rýmem) a dokážou navodit chvějivý pocit souznění s přírodou i křehkou melancholii pomíjivosti, tak typické znaky japonské poezie. U Ono no Komači jsou tyto znaky navíc doplněny o popis jejího vnitřního světa, jenž skýtá mnohá milostná vzplanutí a zklamání; též bych ráda zdůraznila dichotomii snu a bdění, kterou je její tvorba jemně protkaná a nabízí tak další dimenzi pohledu na svět.
Zde přináším několik mých oblíbených kousků (výběr poznamenán mou slabostí pro přírodní výjevy, ale tím, že autorka často hovoří v metaforách, ani o milostnou poezii, která v díle Ono no Komači převládá, nebudete patrně ochuzeni, převážně se však v tomto případě jedná o vyjádření smutku):
Stmívání v horách
Cikády řadí se k chorálům večerním
v horské vsi,
když do soumraku vyhlížím.
Nikde však živé duše není -
ledaže vítr pozvala bych k posezení.
Nastal čas...
Však větry mrazivé oderou jen stěží
listy se stromu,
jenž kořeny hlubokými v lidském srdci vězí.
Ve skrytu kupí se pak slova zoufalá -
to pro báseň - či pro smrt - teď pravá chvíle nastala.
Uprchlé jaro
Kam poděly jste se a vaše sláva?
Ty, žlutá barvo jasná,
i ty, omamná vůně krásná!
Žalostně žabák v Ide pokvákává
a stýská si, když růže horská odkvétá a opadává.
Splněný sen
I kdyby nakrásně sen se mi zdál,
že setkali jsme se tváří v tvář,
a kdyby ten sen se pak skutečností stal,
jaké by asi bylo naše setkání?
Myslím, že zamluvit bychom chtěli svoje zklamání!
Další otázky
Já nevím co a nevím ani jak,
neřkuli kam se světem mám či nemám ubírat.
Tak ptám se - a kdokoli odpověď mi dej:
Proč zdola smutek prosakuje
a svrchu padá beznaděj?
Strastiplná noční vycházka
Nevím, proč se znovu divím,
že srdce utěšit nelze
slovíčkem chlácholivým.
Co však připadne mi nevýslovně kruté:
Dnes není vidět měsíc nad horou Obasute!
Jarní zvědavost
V tak jasný jarní den
lze uvnitř zůstat jenom ztěží,
i chvátám dychtivě pěšinkou na pobřeží
vyzvědět, co bílé potápěčky dělají,
zda vyplout na moře se zase chystají.
Otázka nad otázky
Je tento svět doopravdy,
anebo se nám jenom zdá?
Nedozví se, kdo se ptá,
zda skutečný je, či pouhý sen,
když je, a přitom není zároveň!
Poslední přání
Ne dříve, než k podzimu nakloní se můj čas,
ne dříve, než na obtíž všem připadne můj hlas,
jistě až potom!
Jak listy stromů, když spadnout vzpomenou si,
do kouta ať zametou má slova nemohoucí!
