Čtenáři jistě prominou za jazykovou bariéru, ale tahle báseň mě napadla z čista jasna, je v galicijštině a je příspěvkem do budoucí sbírky "poemario". Až se mi bude chtít, přeložím ji i do češtiny. Zatím ale jen prozradím, že její název "solpor nos ollos" znamená "západ slunce v očích" a je inspirován touto fotografií:
solpor nos ollos as follas aínda non son tan vellas pra sacar as do caixón e falar delas coma d´outono da vida que se son amarelas que se son marrós que xa non son verdes pero outro lado existe digo eu que son vermellas que son laranxas que son moradas coma viñas crecendo pola parede do meu barril ónde o emperador pálido case branco está pasando o tempo temporalmente pra sobrevivire a tempestade e ter outra vez solpor nos ollos
Léto se s podzimem schází, a tak mám už povinnost zhodnotit další kulturní událost roku, a to Colours of Ostrava, momentálně asi nejkvalitnější a žánrově nejrozmanitější hudební festival v ČR.
Pochopitelně byl můj hlavní záměr vidět Caribou, kvůli kterým jsem si hned koupila lístek, a samozřejmě St. Vincent, jejichž účast mě též mile překvapila. Pak se objevilo další milé překvapení v podobě Björk, kterou už léta neposlouchám, ale svého času byla pro mě ikonou, kterou víceméně zůstává dodnes i když už jen ve významu "byla by škoda ji nevidět".
Toto tedy byly tři hlavní známé tváře, na které jsem se těšila, a které na mě zapůsobily takto: Björk mě zaujala především svým precizním hlasovým projevem dokonale sladěným s přítomným smyčcovým orchestrem. Bílá maska zakrývající obličej a promítaná videa ze života hmyzu jen utvrdily její neutuchající originalitu. Na playlistu figurovaly z dobré poloviny starší hity, což mě potěšilo, nicméně jejich výběr byl poměrně nepochopitelný. Celkově se nedá říci, že by Björk něčím překvapila, ale jsem samozřejmě ráda, že jsem ji mohla vidět naživo.
Ale hned první večer došlo k očekávaně nejlepšímu hudebnímu zážitku festivalu - CARIBOU. Udělala jsem velice dobře, že jsem se před koncertem nepodívala na žádný záznam z jejich živých vystoupení a nechala se překvapit. Překvapení to tedy bylo, a to značné. Samozřejmě zazněly mně dobře známé skladby, ale co bylo tím nečekaným prvkem, bylo jejich obohacení o naprosto neznámé melodie, kterými buď písně začínaly (takže jste pochopili až v polovině, o jakou skladbu se skutečně jedná), nebo byly spontánně vloženy doprostřed či se jednalo o kreativní zakončení. Nemohu nevzpomenout asi nejsilnější muzikální moment, a to, když se hlavní protagonista Dan Snaith náhle odtrhl od kláves, popadl flétnu a zahrál naživo dobře známou pasáž skladby Odessa. Naprosto dokonalé! Právem si u mě tento výstup vysloužil status nejlepšího koncertu festivalu.
Co se týče poslední z trojice mých favoritů, St. Vincent, záznam několika jejich vystoupení jsem již viděla, nicméně i tak jsem byla potěšena originalitou jejich výstupu, který bych spíše označila za hudební performance. Na zpěvačce Annie Clark bylo vidět, že svou hudbu skutečně prožívá, a že je nejen vynikající muzikantka, ale i šílená performerka se spontánním projevem. Minimalistické choreografie a bláznivá komunikace s publikem byly ale asi to nejzajímavější z celého vystoupení. Hudebně totiž St. Vincent příliš nepřekvapili, neboť pokud bych měla zhodnotit ostatní skladby kromě známých hitů, nebylo to nic, co by mě nadchlo. Stále si však tohoto zážitku cením, neboť na začátku roku bych jistě neřekla, že uvidím naživo skupiny, které jsem zrovna objevila a každodenně je poslouchám, mezi nimi i St. Vincent.
Čím je ale festival Colours of Ostrava proslulý je přítomnost kapel, které jsou většinou návštěvníkům neznámé, to znamená možnost objevit novou muziku, což je pro mě osobně velkým lákadlem.
Co nového jsem tedy na hudebním poli objevila já? Přiznávám, že jsem se spíše orientovala na elektronickou scénu, ale nelituji toho, učinila jsem spoustu zajímavých zjištění. Asi nejvíce na mě zapůsobilo rakouské uskupení HVOB (Her Voice Over Boys), duo vystupující živě s bubeníkem a hrající sofistikovaný elektro-house za doprovodu vokálu hlavní producentky a překvapivých klavírních a perkusích sekvencí. Doporučuji toto video jako návnadu (v říjnu vystoupí v Praze):
Co dále? Údajně nejtemnější polský elektronický projekt posledních let - Bokka. Jejich vystoupení bezprostředně po Björk vypadalo tak, že skutečně na sebe tyto dva koncerty navazují, a to především výběrem kostýmů - všichni členové Bokky též vystupovali v jakýchsi bílých overalech a s maskami na obličejích. Pokud se ale podíváme na trajektorii této skupiny, zjistíme, že je toto jejich obvyklá koncertní vizáž, čili podobnost čistě náhodná. Mrkněte na video - naživo jsou naprosto senzační (na albu totiž převládají pomalejší skladby):
Jaké další hvězdy elektronické hudby mohu zmínit? Rozhodně britské uskupení Vessels, nebo celý festival ukončující belgičtí Mumbai Science. Vřele doporučuji. Také určitě musím zmínit francouzského producenta, který si říká Danger, naneštěstí jsem ho propásla - hudba je to skutečně sofistikovaná: od typického francouzského elektra až po temný houseový sound, v jeho tvorbě je patrná značná inspirace starší tvorbou Daft Punk. Též znám tím, že na živých vystoupeních je zahalen do tmavého oblečení s kapucí, z pod níž pouze vykukují svítící "oči". Zde jedna z mých oblíbených hitovek:
Poslední postřeh nebude z oblasti elektronické hudby, ale zmíním mně již známou psycho-garage kapelu Kill The Dandies!, které jsem již naživo viděla a opět nezklamali svým živelným projevem. Když si vzpomeneme, že se jedná o skupinu tvořenou několika někdejšími členy Moimir Papalescu and the Nihilists, je přímo nutnost je vidět naživo. Tak ještě poslední video a už dost!! Zas příští rok snad!
Jelikož jsem již na konci hledání v šuplíku a nemám momentálně k dispozici básně staršího data do pravidelné retrospektivní rubriky (kromě asi dvou, o kterých vím, a které jsem ještě nenalezla), budu nyní řadit do této rubriky básně, jež nespadají do tohoto roku, tzn. uvidíme zde tedy i básně z roku minulého.
Jednou z nich je již publikovaná taškařice pod gingkem psána naprosto spontánně rovnou na facebookovou stránku v červenci r. 2014. Má samozřejmě místo i zde:
pod gingkem láduje se holub pudinkem a pod listy magnólie moudivláček svůj dům skryje sovím hovínkem pod slivoní tráva mokrá od slin voní nedbaje na kostivaly pán do tašky kosti balí suchým viržínkem viržínka ubalená v listu od gingka namočená ve fontáně tam kde pili ptáci, laně chuť maj hovínka nad propastí plastiková taška chrastí popínavé štírovníky nezastaví milovníky pádu od strastí
Tak tu opět máme něco ze "současné" tvorby, kam se počítá zatím i minulý rok. Tato báseň už byla kdesi dříve zveřejněna, ale měla by být zaznamenána i zde. Datum pořízení bude léto 2014, takže někdy před rokem, místo Santiago de Compostela.
Jsou to už dva měsíce zpět, ale nemůžu se nevracet k jedinečnému zážitku, který naprosto splnil veškerá očekávání.
alt-J jsem náhodou objevila někdy v únoru tohoto roku (nadchla mě skladba Breezeblocks) a od té doby jsem je nepřestala poslouchat, co bylo jaro dlouhé .. nonstop .. nepředvídatelné melodie, vytříbená hravost, jemná práce hodináře, panoramatické vokály, neotřelé texty, .. to vše mě doprovázelo každý den mým objevováním ranní Prahy z tramvaje a utvářelo tak nezaměnitelný soundtrack k putováním v matném oparu vycházejícího slunce.
Zároveň je hudba alt-J neuvěřitelně sexy (což nejspíše vzniká kombinací nakřáplého a nesmělého hlasového projevu zpěváka Joe Newmana a křehké textové poezie). Nenápadní hoši z Leedsu si mě zkrátka získali, a to taktéž jakousi žánrovou nezařaditelností .. jediné, co mě napadá, je jaksi indie- .. ale doplnit to zatím nedokážu ..
Koncertně sice ničím zvlášť nepřekvapili, o to více ale potvrdili stabilní souhru a prvenství v současném hudebním inženýrství, jak jejich žánr kdosi trefně nazval.
Nic než bravo dodat nemohu.
Kterou mám asi nejraději .. patrně Every Other Freckle (v tomto videu obě verze .. jsem genderově korektní):
A také nemůžu nezmínit sice už též profláklý hit Fitzpleasure, ale tohle video je naprosto senzační:
Svá roztřesená videa z koncertu sem raději dávat nebudu ..
Dnes bych vám ráda představila básnickou formu starého Japonska zvanou "tanka" (短歌), která vznikla vyčleněním ze starší formy "čóka" a rozvíjela se především v 10. století. Co to tanka ve zkratce je si můžete přečíst zde, ale pokud hledáte detailnější popis, doporučuji tuto
obsáhlou stránku Wikipedie. Tanka se skládá z formy 5-7-5-7-7; haiku posléze vzniklo odebráním posledního dvojverší.
Několik básní formy tanka jsem zpodila i já, a to na jaře r. 2009, kdy jsem opět navštívila Barcelonu, pročež věnuji tato nevelká dílka dnešní retrospektivě. Všechny básně jsou v češtině, jen jedna ve španělštině.
Toto je balada Lorda Byrona (1788-1824), jenž ji napsal kol roku 1817, a na kterou jsem narazila při četbě knihy Den trifidů (The day of the Triffids) od Johna Wyndhama z r, 1954.
Je pozoruhodné, kolikrát se setkáme ve sci-fi díle s odkazy ke klasické i moderní poezii. Budu v bádání nadále pokračovat, teď však pohleďte na tento výjimečný kus, který předkládám jak v originále, tak v překladu Jana Zábrany.
Tento slamový výtvor vznikl na cestě z Barcelony na
jaře r. 2009 .. čerstvé divoké zážitky ze znovunavrácení se do města
zaslíbeného se už mísily s realitou, vždy vytlačenou do podvědomí, když se
objevím na Iberském poloostrově. Mapuji zde cestu BCN – Praha – Brno, jakožto
triádu euforie – udivení – vyčerpání.
Báseň byla připravena k přednesu v Brně,
k čemuž nakonec nikdy nedošlo a nedošlo k tomu ani při jiné příležitosti.
Máte tedy možnost být u okamžiku, kdy spatří světlo světa alespoň v psané
podobě. Je však psána již představovaným stylem „souvislého toku“, proto má
spíše smysl vidět ji vznášet se ve vzduchu při přednesu .. snad k tomu
tedy někdy dojde.
jedna z novějších - prosincová - období přechodu .. tato
báseň byla napsána přímo v procesu útěku z jedné reality do druhé ..
patrná je rozpolcenost, pocit marnosti, ale i úleva, však nevědění ..
útěk
tělo
rozkrájené na plátky
tkalci
jej ještě dlouho budou šít
šíje
je k hlavě připojena jen vibračním polštářkem
po dlouhé době příspěvek do španělské sekce
– pouze však překlad básně „ticho“ nalezen právě teď – zjistila jsem, že jsem
ho již dávno dokončila a ani jsem o tom nevěděla .. tak tady je:
después
de un periodo largo de silencio, una pieza para completar por ahora la sección
española – sólo es una
traducción de un poema checo llamado “silencio” y descubrí justo ahora mismo,
que ya estába acabada hace tiempo .. pues aquí está:
(está escrito en el invierno
2013/14 en el piso de la calle Pexigo de Abaixo)
Tato báseň je relativně nová - ještě z minulého roku, což už by se dalo v některém smyslu pokládat za retrospektivu, ale jelikož patří do rozpoložení spouštějícího změny a navazují na ni další básně, které vznikly na přelomu roku a jsou tedy nové (už jich mám v záloze několik a postupně je budu publikovat i zde), řadím ji tedy do sekce současných básní.
Už jsem dříve zmínila onu dvorní dámu císařovny Sadako, jejíž dílo Makura no sóši (do češtiny přeloženo jako Důvěrné sešity, doslova by však název zněl Zápisky pod polštář) z konce 10. stol. je i dnes četbou k oddychu, rozjímání a v neposlední řadě poznávání historických reálií starého Japonska.
Ze samotného názvu již vyplývá, že se jednalo o zápisky spíše deníkového charakteru, které neměly být určeny širšímu publiku. Nicméně byla by škoda, kdyby těchto záznamů bylo širší publikum ušetřeno. Nabízí totiž bezprostřední vhled do tehdejší japonské společnosti, a to bez příkras, které by nejspíše v díle určeném veřejnosti nechyběly.
Sei Šónagon měla velice vyvinuté pozorovací schopnosti a dokázala vylíčit do nejmenšího detailu jak události na císařském dvoře, tak zdánlivě nepatrné dění v přírodě.
Důvěrné sešity jsou dochovány ve sbírce Zápisky z volných chvil, Odeon 1984 (překl. M. Novák a P. Geisler) a více se o této jedinečné publikaci dozvíte např. v této recenzi.
Já bych zde ráda uvedla několik citátů, které mne oslovily.
Již dříve uváděný:
Co je trapné?
-
Když pošlete někomu báseň, o níž si myslíte, že se vám povedla, a on neodpoví.
A další perly moudrosti:
Ranní květ svlačce
nedočká se rosy.
Vůbec
tvorové, kteří se ozývají v noci, jsou všichni vzrušující. Jenom nemluvňat
se to ovšem netýká.
(v některém z následujících zápisků též přirovnává nemluvně k larvě vakonoše)
čas na retrospektivu, děti .. tentokrát z doby začátku roku 2009. nalezeny dva evidentně nedokončené kusy, které předkládám tak, jak jsem je zanechala. bude někdy třeba dokončit je?
tím, že druhá báseň končí slovem "ale" a pojednává o rozsáhlém tématu (a je inspirována mou první prací v call centru), bude určitě třeba dokončit ji. snad někdy brzo ..
