složeno plus mínus pár dní před rokem u příležitosti toho, že jsem byla nucena složit novou báseň u příležitosti toho, že jsem byla pozvána na slamový večer u příležitosti em dé žet .. domnívám se, že jednou z přednesených básní byla nedávno zde publikovaná C.A.N., tato byla druhou a je to opět po dlouhé době taková veselá taškařice (aneb tak to dopadá, když lidem chcete jen říci něco o sobě):
ani do konce minulého roku jsem se nevešla asi pro objemnost svého nicnedělání, a tak musím již se značným skororočním nutkáním představit japonskou kapelu Plasticzooms a to ve zcela nové rubrice muzzik, kterážto má odtěď posloužit jako zástěrka pro to, že jsem nestihla napsat své hodnotné recenze na koncerty hned poté, co se udály.. nebudu zde tedy již publikovat recenze z koncertů, těch je stejně všude plno, a i když jsou to povětšinou samé nezasvěcené tlachy, nebudu se nadále angažovat v udržitelnosti tohoto žánru na přijatelné úrovni (neb to dle mého už nejde, úpadek je úpadek), což zavdává příležitosti chopit se komentování hudby trochu jinak, a to představováním mých oblíbených kapel, interpretů nebo nových hudebních objevů..
střihonozí edwardové
Plasticzooms budou už rok mým objevem, poté, co jsem se o nich dočetla v Artiklu, který v té době měl vzrůstající tendenci kvality (takže nebylo ještě vše úplně dokonalé, a než se stihl k dokonalosti dopracovat, jeho pom-pom parfém dosti vyčichl, to jen na okraj), což značilo i to, že frontmana kapely Sho Asakawu pisatelka článku, který měl být pozvánkou na koncert, označila ženským rodem, což znamenalo, že si ani zmiňovanou kapelu před psaním článku neposlechla a nic si o ní blíže nezjistila a zavdala tak nejasnostem o zpěvákově genderové identitě, protože ano, líčí se a vypadá jako žena, a i když zpívá barytonem, nemusí se nutně cítit mužem (a není to snad jedno??).. no, ze všech dostupných informací se o Asakawovi hovoří v mužském rodě.. z jeho vystupování je jisté, že je velice kreativní bytostí, které to asi jedno je a příliš se tím nezabývá, ale z rozhovoru z června minulého roku vyplývá, že se cítí být bisexuálem (takže zatím se nejasnosti v genderové identitě nekonají).. moc se mi ale líbí, jakým způsobem svou bisexualitu vysvětluje - staví totiž ženy a muže na stejnou úroveň ve všem, nevidí žádné rozdíly, které by měly ženy a muže nějak navzájem zvýhodňovat či znevýhodňovat, a proto je vidí plošně, jako naprosto stejné entity (sice se pohybuje pouze v binární soustavě, to je oním úskalím bi, ale to je jednoznačně i tím, že se rozhovor odehrává v Japonsku a odpovídá divnému týpkovi v bílém tričku, který se ho ptá třikrát na tu samou věc dokola, aby to tradiční heteronormativní společnost pochopila).. co tím vším chci říct je jen to, že já budu o Shoovi mluvit v mužském rodě..
samozřejmě jsem si Plasticzooms dostatečně naposlouchala před loňským březnovým koncertem a shledala jsem jejich styl příjemnou fúzí rocku a diska 80. let (a taky trochu toho typicky japonského popu, který slyším snad u každé japonské kapely), i když jsou spíše označováni za post-punkovou skupinu, což ale hodně způsobuje i vizuál, zčásti inspirovaný punkem, z větší části ale goth-black-emo stylem, jenž je celý designovým dílem Shoa Asakawy.. paradoxně oblečeni převážně v černém, hudebně vyniká jejich osmdesátkový bizarre zdařile proveden např. v písni Highway:
i když jsou songy v angličtině, není to pro mě zklamáním, ostatně kapela v současné době sídlí v Berlíně, takže musí být svým aranžmá přístupnější internacionálnímu publiku.. řekla bych, že každá píseň má dokonce svůj vlastní styl - někdy je až hodně osmdesátkový (Illumination), někdy speedrockový (KMKZ), někdy i ten punk cítit je (CRACK), a někdy zajíždí do sladší pop-rockové roviny (P A R A D E), žádná z těchto poloh ale není výčnělkem, zkrátka dohromady působí velice kompaktně, spíše vypovídá o kreativní rozmanitosti repertoáru.. homogenita však podle mě nejvíc vyplyne na koncertě, který jsem si ujít nenechala a rozhodně jsem nelitovala, protože skladby, které jsem znala pouze ze studiových verzí (anžto si nikdy nepouštím záznamy z koncertů, abych se na živé vystoupení naladila - to kazí veškeré momenty překvapení) byly provedeny s naprosto báječným nasazením a energií, komunikace s publikem byla nad očekávání vřelá nejen při vystoupení, ale i před ním a po něm, čemuž též napomáhalo velice komorní prostředí klubu Chapeau Rouge a docela malý počet návštěvníků.. no nečekala bych, že se před koncertem seznámím a procvičím japonštinu se samotným Shoem Asakawou, který mi pochválí můj outfit, že.. atmosféra byla až rodinná, že vůbec nikomu nebylo divné, že se kapela vrátila na pódium i potřetí, aby zahrála další přídavek..
tedy, neměla to být recenze na koncert, takže nic víc neřeknu, jen si zde můžete prohlédnout nějaké fotky, ze kterých poznáte, že všem ostatním dvaceti účastníkům bylo asi tak o polovinu míň, než mě, což bylo dosti bizarre a pocit z toho byl ambivalentní..
ale zpět ke kapele - určitě si najdete své informace sami, jen třeba zmíním, že se Plasticzooms dopustili několika coverů, a to např. osmdesátkové hitovky Maniac; a také, že Sho dříve hrával na basu s japonskou kapelou Lillies and Remains, odkud jsou možná patrné některé vlivy..
a od roku 2009 se toho hodně změnilo, možná je to stále hudba pro děcka, ale snad už ne tolik primitivní:
slaměný kus zvaný C.A.N. přednesen byl poprvé asi na předloňském soutěživém slamovém klání v matičce Plzni (čili podzim 2016 čili zase už začínám zaostávat neboli nepřestávám zaostávat v publikaci příspěvků a nebudu ani nikomu přát do nového roku, když už je únor neasi)..
kdož zná site specific plzeňského autobusáku, nechť plesne si, kdož nezná, pozná..
