Jak jsem slíbila, předkládám zde báseň, která byla napsána v "dýňovém období" mým veleváženým tehdy-sousedem, výjimečným to básníkem Janem Spěváčkem. Myslím, že ji nezahrnul do své sbírky, protože to bylo přísně interní sousedské téma, tak snad se nebude zlobit, že ji zveřejňuji já zde. A navíc teď, v období dýňových polévek, je tato báseň velmi aktuální.
DÝŇOVÁ POLÉVKA
jsem tomu rád
dýňová barva evokuje div ne karí ..
.. div ne kari - divné káry .. umím vyčarovat spoustu barev ..
.. barvy hýbou dny na téhle kulatině točivé a jen žasnout a nechat oči slnit ..
viď?
.. pusu slinit a uši vlnit
celou hlavu plnit
duhou navlečenou na nit .. vím
.. duha ouha nekonečná z mozku kýmsi vysvlečená .. ach
..
a pak nahá duha dlouhá
loudá se tramvají do stanice Ouha ..
jejda
Rosalía de Castro se narodila v Santiagu de Compostela, ale své dětství a své poslední roky strávila v nedalekém městečku Padrón, kde je toho hodně k vidění, co se týče jejího života. Já jsem se vypravila do domu, kde Rosalía strávila své poslední roky, a ze kterého je nyní muzeum. Můžete navštívit autentické interiéry a také překrásnou zahradu, která je botanickým skvostem především kvůli mnoha druhům kamélií, které zde pěstují. Ty zrovna v letním období nekvetou, ale přesto jsem zde našla spoustu přírodních krás, jako zrající hrozny či exotické stromy.
Celou fotoreportáž najdete zde. A nějaké další info zde.
Přeskakuji tentokrát sekci španělské či galicijské tvorby, neb jsem zrovna nic nového nestvořila, vlastně stvořila - jeden překlad mé vlastní básně, ale to je jedno. Ráda bych publikovala něco, co už dlouho čeká na publikaci, takže prosím, zde je můj výklad roku 2008, který ostatně obsahuje i mou nejranější tvorbu ve španělštině, takže ochuzeni nebudete.
Již na samotném začátku toho prapodivného
roku jsem ve zmatku učení se a zamilovávaní se a odmilovávaní se a zase učení
se, zplodila tento děsný patos (omlouvá mě jen ten zmatečný stav mysli, však
jisté je, že krátkodobé duševní úchylky přispívaly v mém případě jen
k psaní špatných básní).
přebýváš v komůrkách
přebýváš v závitech
až tak hluboko, že tají se mi dech
tvé obrazy jsou ve mně zavrtány
ne a ne je dostat ven
chce to dlouhý, dlouhý drát
prostrčit dovnitř nosem
tam, kam mohla by se vejít
spousta nových informací
přístup je mi odepřen
to tys v těch temných světnicích
hermeticky uzavřen
Tak už vyjdi ven
sněží – už 5 čísel je na schodech
A ty ke mně nepřicházíš
a už vůbec ze mě nevycházíš
jsi tak hluboko, až tají se mi dech
Heilige Drei Könige 2008
A na stejném
papíře, zřejmě již po znamenitém zabřednutí do bahna na kole následovaném
znamenitým failem čili filosofickým seppuku s Mikulášem Kusánským jakožto
sekundantem, další patos způsoben krátkodobým selháním mysli (však alespoň
vědomým):
Tváří se jak strach
ta bolest, smutek, strast
strach z nevědění – kde a proč
ulpívá mi v hrdle
jako matné záblesky v hlavě
je nevyzpytatelný,
kdykoli se objeví, vžene mi slzy do očí
ta prázdnota je tíživá
zhmotňuje se v paralýzu mysli
-ta
jak úlekem stát zůstává
a ví jen o hořkém nevědění,
co
se dusí v mojí duši
a už se neptá, co se stane,
ani
si už nepředstavuje to krásné,
co by mohlo být, kdyby ..
prázdno
neurčitá představa
čiré nic (purum nihil)
NIC
A od těch dob, když
mluvím o duši, mám na mysli tu, co má
mé kolo. A to má dokonce dvě.
Další
kus roku 2008, tentokráte jaro, vyplodil jeden legendární kus. Legendární
proto, že 1) je to snad první báseň, co nezní pateticky hned na první pohled,
2) byla napsána jakožto šifra, naskenována a anonymně odeslána panu X, který ji
měl dešifrovat a odeslat odpověď [což bylo v plánu, ale samozřejmě se tak
nestalo, neb když někomu píšete na univerzitní mail, existuje pravděpodobnost
1:1 000 000, že si to někdo přečte (s čímž se ovšem také tak trochu
počítalo, kdyby to náhodou panu X přišlo nepříhodné)], však v každém případě
3) na tuto báseň lze aplikovat tento citát z Důvěrných sešitů japonské básnířky starých časů Sei Šónagon:
„Co je trapné?
-Když
pošlete někomu báseň, o níž si myslíte, že se vám povedla, a on neopoví.“ (in: Zápisky z volných chvil, Odeon 1984; překl. M. Novák a P. Geisler)
A i kdyby ji třeba tehdy nečetl, tak ji snad
teď poprvé uzří, a nebude vůbec daleko od skutečnosti, že je stále aktuální.
jaro zahalené ledem
matný sluneční opar
nenechavý půlměsíc
až za sklem, za křišťálovou tříští
vztáhnu ruku, pořežu se?
nechci sekat
ale jak ho jinak prolomit?
možná není to led, jen plovoucí kry na hladině
sedím na jedné z nich
nechci skočit do vody
ale ani jen tak plout
nechat si vše proplout mezi prsty
zdál se mi sen
tak jednoznačný
ale bdím – nepochopím nic
Potom
přišlo léto a s ním spousta zvratů a jedno z dalších dobrovolných
vyhnanství za účelem mimo jiné zapomnění na zvraty, nicméně chtěla bych
připomenout touto písní, která nepochybně tehdy zazněla, že až nyní si
uvědomuji, že její obsah chce přesně říct to, co bych asi řekla panu X tehdy i
teď.
Nyní
ale k tvorbě z dobrovolného vyhnanství v Barceloně, kde mě
živilo pouliční umění. Pravda, na tvorbu čas příliš nebyl, nicméně v tomto
období jsem zplodila své první výtvory ve španělštině, ačkoli jsem jazyk ještě
neovládala. Nejprve ale jedna óda (už od r. 2007 jsem totiž propadla kouzlu
stromů a začala psát ódy na ně v různých jazycích). Tady je jedna
v češtině:
Óda na platan
(Parc de la Ciutadella, 5. 8. 2008)
odlupující se plátky kůže
ve tvaru ptáčků
okvětních lístků
fotbalistů
a dvě mohutné pihy
jedna s tváří hladového holuba
druhá s tváří ženy
s vojenskou přilbou
sklopenou přes oči
zdobí čtyři metry dlouhé zápěstí
z něhož vyrůstají hrbolaté prstíky
otevřená dlaň
nabízí větru zelenou hřívu
dialektika klidu a mihotání
A
tuto ódu doprovází též její zkrácenina ve formě haiku:
platan ve větru
klidný i mihotavý
trousí kůži svou
A
nyní další óda, tentokráte ve španělštině, ač ještě velmi špatné, takže jsem
musela trochu poupravit pravopis:
Parece que el árbol con sus manos largos
baila con todos los vientos
parece que el sol ahora
lleva la ropa de la luna
parece que la calle
escucha la música en el aire
¿pero dónde?
-en
mi cabeza – es dónde todo
empieza
-en
mi cabeza está una planta de coca
y a
la guitarra toca
toca
la música oscura
pero
melodía pura
„coincidentia
oppositorum“
como
pregunta sin respuesta
respuesta
sin responsabilidad
responsabilidad
sin posibilidad
posibilidad
sin la isla
la
isla sin vida
la
vida sin poema
¿como un poema sin palabras?
-no,
poemas sin palabras dicen mucho, ¡mucho más!
A další, napsána ve
stejném rozpoložení, a také mírně ortograficky poupravena:
en un
mundo posible en la tierra
nunca hay ningúna guerra
pero la gente tiene el corazón de cera
y no puede sacarlo de la nevera
y no tiene ventanas pero espejos
espejos con orejas y ojos
y cerca significa lejos .. que paradojo que
en este mundo nosotros dos
somos más que amigos
V reakci na barcelonskou zkušenost jsem
pro každoroční podzimní klání v Slam
Poetry (20. října 2008) připravila toto poněkud ojedinělé dílo míchajíce
češtinu se španělštinou a jazyk ulice s rýmem, což má v konečném
výsledku potenciál při přednesu.
dvě
tváře jednoho města
jedna
plná rozkvetlých magnólií
zelené
trávy
usměvavých
lidí – žonglérů, hudebníků, Pákistánců:
cola
fanta cerveza beer, sexy beer my dear
druhá
plná odpadků
vybydlených
a znovu obydlených baráků
usměvavých
lidí – flákačů a šílenců:
tripi
espeed kokaina
eMeDeMe
ketamina – dejsi dejsi, je to zdarma
jednou
ležíš na pláži
na
nic nemyslíš, nic nechystáš
podruhý
tě se svítáním
vzbudí
los cabrónes policistas
jedna
ulice naleštěná
lemovaná
butiky
všude
drahý restaurace
druhá
smrdí močůvkou
a
když máš hlad,
vytáhni
si jídlo z popelnice
ve
dne vydávám se za člena cestovního ruchu
v noci
pro ty parazity dělám živou sochu
a
když ještě nemám dost,
navštívím
Carrer de Badajoz
auančuli
auančulá
párty,
co začíná v šest ráno
a
jede zas až do večera
borrachos
perdidos – hostilla puta
-jaký
klid je pak naše okupa
-žádná
voda, žádné světlo
-překřtili
jsme ji na infierno – peklo
-nesmíš
mluvit nahlas, až skoro tajíš dech
někdy se probudíš se švábem ve vlasech
a co kámoši?
porrito, tigi taga, todo bien,
ale to je všechno jenom sen
když nevíš kudy,
jsi v nesnázích,
rádi ukážou ti cestu,
ale hned ti nohy podrazí
dvě tváře jednoho města,
co se nejmenuje ani Vicky,
ani Cristina
Druhá slamová báseň byla poněkud
experimentální, proto z ní zbyly jen útržky:
experimentální
mikrofonie:
mikrovlny
se šíří .. svět mi trochu ujíždí
mimo
dosah veškerých pohledů
všechno
se strukturuje do komixu
jsem
jak mechanická loutka v matrixu
kolem
jen atomové víry
a já
padám do černé díry
jsem
elektronarkoman a potřebuju dávku elektronické hudby
zrychlující
se beaty zrychlují mi tep
experimentální melancholie:
prázdný slova bez obsahu
obsah bez rozsahu
rozsah bez „já si sáhnu“
„já si sáhnu“ bez prstů
prsty bez otisků
otisky bez toho, který mám tady v sobě
po tobě
lítá tady moucha tse-tse
nebo mám pseudohalucinace
není to snad žloutenková infekce
každopádně musím do nemocnice
nebo ne! tady musí být nějaká
zdravotní sestra nebo aspoň sestřenice,
co mě vytáhne z týhle situace
vše, co si teď vybavím
jsou jen takový snový stavy
.. nebo to bude asi dejà vu ..
Skutečným vyvrcholením tohoto bláznivého roku
bylo vítězství v Noci básníků 19.
listopadu 2008 (to ještě diplomy měly datum a jmenovaly se diplomy). Ke složení
této básně mě inspirovala jedna z mnohých přednášek pana Marka Petrů(na téhle jsem však nedávala pozor, neb
jsem psala báseň), ale též existence jednoho výjimečného souseda, Jana
Spěváčka. Je to vůbec první báseň “souvislého toku”, jak takový útvar nazývám,
která se mi vyvedla, což bylo též koroborováno porotou, takže to znamená, že se
mi opravdu vyvedla.
Snad
tě nevyděsila
síla
mojí upřímnosti
stíhám až teď se červenat
na to nemyslet
létám podzimní mlhou
houpám se na holých větvích
tvých rozevlátých šatů
tu píseň slyším jasně
někdy zkouším horkost plotny jazykem
ementální díra ve vědomí
mísí se s prázdnou definicí
cíleně nebo čistou náhodou
doutná tu odpověď na otázku
zkusím užívat symbolický jazyk
ykonou jest mi možnost
ostrá břitva břitkostí
stíhá mnohé z bytostí
ostíchat už se nemusí
usínám plná mentálních událostí
tíhou létajících prvočísel
selektivním uchopením rovin světa
tajemnstvím statu quo
quóta pro city není
nic než poblouznění
nic než klam
lámat přes loket to nebudu
du
Ještě
však před koncem roku nastala jedna zvláštní příležitost (každé zření Žižkovské
věže je pro mě zvláštní příležitostí). Putování za koncertem ze mě vymámilo
tuto ódu:
óda na Ž. V. (Palác Akropolis, 28. 11.
2008, 01.36 a.m.)
Relativně nová tvorba, podzimní, podzim
minulého roku, zdá se. Báseň již byla publikována kdesi na facebooku, leč to už
je dávno, tak ji připomínám. Je jakousi reminiscencí „dýňového období“ někdy
kolem roku 2009. Z tohoto období bude v cyklu mých oblíbených básníků
následovat jedna dýňová od mého souseda J. S., ale nepředbíhejme. Tady je ta má
dýńová:
Čas na sdílení mých dalších oblíbených haiku.
Tentokrát se zaměřím na období Busonovo (od poloviny do konce 18. stol.), jenž
odkazuje k druhému, po Bašóovi, nejslavnějšímu básníku haiku jménem Taniguči (Josa) Buson (1715-1783).
Několik tedy Busonových výplodů:
Na obrovitém
chrámovém zvonu sedí
motýlek spící.
Ó, jaká rozkoš
brodit se letní řekou
s opánky v ruce!
Jak měsíc svítí!
Leč slepec do mne vrazil
a smál se tomu.
Zapadá měsíc
do několika lidí,
již dosud tančí.
A nyní tvorba
několika Busonových žáků:
Kitó Tokai (1740-1789)
Den jarní, zářný;
u cesty chromý žebrák
se dívá šťasten.
Kjódai Kumura (1732-1793)
Vichřice zimní.
Opice s rudým zadkem
se stromu spadla.
Jamamoto Inan (1735-1795)
Vzkřik vodní chřástal
v rokytí spící měsíc
se vyburcoval.
Óšima Rjóta (1707-1787)
Zářící měsíc!
Až zas se zrodím, chci být
na vrchu sosnou.
Nejvýznamnějším
z Busonových žáků je však bezpochyby Issa
Kobajaši (1763-1827), jehož tvorba zasahuje již práh XIX. století. Vždy si vzpomenu
na jeho něžná haiku oslavující každou živou bytost, ochraňující drobný hmyz
před zašlápnutím, vyzdvihující ty nejnepatrnější detaily dění v přírodě.
Issa Kobajaši je proto mým nejoblíbenějším básníkem haiku. Je těžké si ho
nezamilovat. Posuďte sami:
Že život rosa
a jako rosa taje,
až příliš pravda …
Nikoho neznám,
žádného ze vztyčených
hastrošů v poli.
Nešlapte
v trávě,
kde
minulé noci
světlušky
žhnuly.
Slimáček malý
pomaloulinku šplhá
na horu Fudži.
Nezabij
mouchy!
Své
nožky k sobě tiskne,
rukama
lomí.
Jak milují se!
Kéž po smrti se zrodím
motýlem v pláni.
Hubená
žabko,
nebudeš
usmrcena,
Issa
je tady.
Vrabčátka sirá,
uhněte stranou, z cesty,
můj kůň chce přejít.
Žár
Mléčné dráhy,
jež
papírové stěny
děrami
zřena.
(toto haiku bylo např. napsáno v nemoci,
kdy mohl Issa jen z lůžka pozorovat venkovní dění.)
Hle, rosa mizí,
s tím světem plným špíny
nic nechce míti.
Až
budu mrtev,
ty,
náhrobek můj, cvrčku,
přijď
opatrovat.
A
až já budu mrtva, snad mi potomek mravence, kterého nezašlápl Issa, přijde také
opatrovat hrob.
