lunes, 28 de abril de 2014

Další nálezy dávno zapomenuté

    Jen málo se v mých básních objevuje erotický prvek, alespoň v těch, které jsem nalezla. Pravděpodobně ale budou existovat i jiné, které však zůstaly darované. Tento malý útržek papíru bude nejspíše patřit do období střední školy, kdy byl prohlouben metaforický styl.

     olizuje nažky listovím,
     drobné haluze šlehají po omletých kamenech
     větve jemně odhrnují závojíčky z jinovatky
     a vnikají do měkké a vlhké
     jeskyně porostlé mechem
     berou s sebou celý kmen,
     jenž náhle ponořen
     je až po kořen


    
    A další dávno zapomenutá, ještě stále neoproštěna od naivního stylu, ač zapadá do prvního ročníku vysoké školy, ale to lze omluvit prvotním rozkoukáváním.

     prší a prší
     a já tu blázním, po nocích básním a sním.
     Kdyby tak nožky mé
     mokré a studené
     někdo zahřát chtěl.

     smrdím a smrdím
     z kapes mi dým se line, nad umyvadlem dlím.
     A čtu knihy a pokouření
     a koláč z hrušky jím
     a na topení, co netopí
     punčochy suším


     Tento útržek též patří do raného období vysoké školy. Lze na něm pěkně pozorovat již ironizující tón, což se projevuje jak hloupými rýmy, tak klišoidním patosem, který je zde zesměšňován:

     asi mám život naruby
     v hlavě mi hučí jak v potrubí
     sem a tam lítají obavy
     že už se toho snad nezbavím
     lednice dostala nervový záchvat
     i věci podstatné přestávám chápat

     s čajem mi do krku vplul i kus heřmánku
     to se snad může stát jedině ve spánku
     (ale já bdím a bdít budu celou noc
     dokud mi úplněk nepřijde na pomoc)*

                    ..

     ráno vstávám v 7.20
     asi z toho budu zvracet
     takové myšlenky snad zabijí
     i mou relaxační fólii
     a z čeho že mám fóbii?
     to je příběh
              na jinou
                    komédii ..

                  
     Přikládám originál, aby věrohodnost mohla být koroborována.





* zářný příklad poetického patosu

jueves, 24 de abril de 2014

uni-versos

   Abych také mohla na svůj blog pozvat zahraniční přátele, nezbývá mi nic jiného, než publikovat v zahraničním jazyce. Až seberu své roztroušené listy ve španělštině, nazvu je Uni-versos (verso znamená ve španělštině rým). Žádná z básní prozatím nemá název. Tak zde alespoň jedna, nebo dvě: 

la figura detrás
de la pantalla
puede ser cualquiera
puede ser quién-quiera
mientras ellos    
se imaginan
quién es
o solo perciben la vista
y no se imaginan
quién es

la sirvienta sumisa
la serpienta de mil pieles
y mil y dos fantasías
proyectadas a la pantalla
no imaginando
las figuras detrás



cerrando ojos
en la tiniebla
abriendo ojos
a la tiniebla
la oscuridad más oscura
está comiendo
 a la oscuridad menos oscura
y cuándo se asimilan
viene la oscuridad
aún más oscura
y se come a la oscuridad asimilada
con cada parpadeo
las oscuridades se comen
una a otra
y los parpados
se comen a las lágrimas invisibles 

       

ticho

  A nyní je čas na nějakou novější tvorbu. Tato báseň byla inspirována domem, ve kterém bydlím, ale již brzo bydlet nebudu, neb mu kručí v břiše.

ticho je slyšet
ticho dlí
dlí cvrčením
dlí bzučením
dlí cičením
ticho nikdy není tichem
v domě s pusou, krkem, břichem

ticho města
závidí tichu lesa

i tam je ticho slyšet
ticho majestátně dlí
dlí zurčením
dlí crčením
dlí hučením
ticho nikdy není tichem
v lese hustém, sudém, lichém

ticho lesa
závidí tichu kosmu


a nemělo by

Rosalía de Castro, básnířka melancholické duše


  Ráda bych českému publiku představila nejznámější galicijskou básnířku jménem Rosalía de Castro. Rosalía de Castro je jednou z nejvýraznějších postav španělského romanticismu, ačkoli její hlavní díla jsou napsána v galicijštině (neboli haličštině; Galicie, autonomní součást Španělska, byla ve starých časech nazývána romanticky Halič, což se ještě dnes projevuje v Google překladačích, když nám nabízí překlad do haličštiny). Narodila se v Santiagu de Compostela r. 1837 a zemřela v Padrónu, blízkém městečku, kde prožila dětství i poslední roky, r. 1885.

 Krátký věk je příznačný pro romantické básnířky. Musela se vypořádat se smrtí dvou ze svých dětí, životem ve vyhnanství i nemocí. A činila to prostřednictvím neskutečně melancholických a žalem planoucích básní, v nichž se svůj smutek snaží vyvážit popisem projevů překrásné galicijské přírody, nicméně smutek pokaždé vítězí.
  Při kompilaci mých vlastních básní melancholického období, jsem si ne náhodou vzpomněla na básně Rosalíe de Castro, jejíž celý život byl melancholickým obdobím, a proto považuji za nutnost publikovat překlady jejích výjimečných děl. Její nejdůležitější sbírky jsou Haličské zpěvy (Cantares Gallegos, 1863) a Nové listy (Follas Novas, 1880). Právě ze sbírky Nové listy dnes nabízím dva překlady, které jsem prozatím zplodila. Oba jsou z třetí části sbírky s prozatímním názvem Listy intimní. Básně jsou číslovány, jen některé mají název. Zde je báseň č. 31:

     Jak poklidně se třpytí
     řeka, kašna i slunce jasné!
     Ach, jak se třpytí! … však netřpytí se
     pro mě, pro mě ne.

     Jak vyrůstají byliny a keře,
     ach, jak rodí se květ na stromě!
     Však nerostou, ni nekvetou
     pro mě, pro mě ne.

     Jak prozpěvují ptáčkové
     písně zamilované!
     Však zpívají-li, nezpívají
     pro mě, pro mě ne.

     Jak překrásná příroda
     květnu, co ji hýčkal, úsměv věnuje!
     Však pro mě nemá úsměvu
     pro mě ne.

     Když … pro každého trochu
     vzduchu, světla, tepla je …
     Však ač pro každého ode všeho,
     pro mě, pro mě ne.

     Dobře tedy! … když nenajdu zde
     vzduchu, světla, ni slunce jasné,
     zbude pro mě aspoň hrobka?
     Pro mě, pro mě ne.

A báseň č. 36 s názvem „Sama!“

     Byly i dny jasné,
     rána plná veselení  
     byl však smutek její
     černý jako osiření.
     Vycházela za rozbřesku,
     vracela se se soumrakem …
     však odešla-li nebo přišla
     nikdo ani nehnul zrakem.
     Jednou vyšla pomalu si
     po písečné pěšince
     Neb nikdo na ni nečekal,
     nevrátila se více.
     Uplynuly dva tři dni
     moře vyplavilo ji
     a tam, kde sedá vrána,
     leží sama, pochována.


 Nové listy jsou plné smutku a samoty, psány v dobrovolném vyhnanství, hledaje lepší život mimo rodnou chudou Galicii, však Rosalía se do své vlasti vrátila v ještě větší bídě, než odešla. Proto ona věčná melancholie, stesk po domově, myšlenky na smrt. Podobám se jí víc, než je zdrávo, řekla bych, však dnes už nerada promítám do básní melancholii, abych nedeprimovala publikum. Však Rosalía deprimuje tak líbezným způsobem, že brzy připravím další překlady k publikaci. 

viernes, 18 de abril de 2014

Den za dnem prvních kroků k publikaci dávno zapomenutých listů jedné bohème

Den 1. Rozhodla jsem se po dlouhém přemítání začít publikovat své básně, nebásně, umělecké počiny a oblíbené básně, nebásně a umělecké počiny jiných.

Den 2. Inspirace je šikmá plocha, na kterou se dostávám jen náhle. Většinou však pozorováním. Pozorování je to ale krátké, neb plocha je stále šikmá a často se skutálím. Nepokouším se však stimulovat své myšlení ničím jiným, než pozorováním. Neb jak pravil Baudelaire: „Každý zvyk se brzy změní v nutnost. Kdo se bude uchylovat k droze pro myšlenky, nedokáže za chvíli myslet bez drogy.“ A ač je Báseň o hašiši protknutá jeho silným sladkým odérem, já preferuji odér silné hořké kávy.

Den 3. Spernere mundum, spernere nulum, spernere seipsum, spernere se sperni.[1]

Den 4. Převratný objev mezi schovanými listy. Na zažloutlém listě nadepsaným mým příjmením a 3.A (!!), nicméně text psán rukopisem tak z 8., popř. 9.H.

     Ráno,
     černočerná tma se rozprostírá
     a odráží se v zrcadlech
     hrozba nového dne
     místo záclon visí na oknech
     obličej si myju smutkem
     snídám bolest, pláč a splín
     proč černá pavučina
     vždy spadne do zahrady nevinným

     Jediné co chci,
     je být aspoň na chvíli mouchou
     a letět přímo za nosem
     jen osud rozhodne
     zda život skončím mezi sklem

     Nejsem,
     nejsem ani mouchou bezvýznamnou
     a lítat také neumím
     stále dolů padám,
     v bažině lítosti se utopím.

Začátky jsou vždy těžké, takže si povšimněme několika klišé, ale melancholický styl byl ostře nastolen již od samých básnických začátků. A co hůře, z druhé strany listu bylo tohle:

     Ničí nás, souží nás
     bije nás a zabíjí
     dobro i zlo,
     souboj dvou království.
     V jednom pravda vládne,
     ve druhém lež.

     Královny, co hýbou světem,
     lidskou smrtí i životem.
     Když jedna je poražena,
     ta druhá se směje.

     Vždycky nezvítězí pravda,
     jak je to v pohádkách.
     Je to faleš, zášť a zloba,
     co se skrývá v květinách.
     Lžeme sami sobě,
     neznáme svou tvář.

Pěkný příklad patetického klišé, které se často v tomto období objevuje. Další příklad takovéhoto trapného patosu jsem objevila mezi několika listy s vlastnoručně kreslenými kanibalskými vtipy (které nepřikládám pro nevalnou kvalitu):

     Kdyby byl můj život film,
     hrál bys roli vraha a já roli oběti
     žádné světlo, jenom stín

     Kdyby byl můj život sen,
     byla bych tam sama celá dlouhá staletí
     nerozeznám noc a den

     Kdyby byl můj život hra,
     hned po prvním kole hráči pole opustí
     nic už nemá pravidla

     Kdybych žila život tvůj
     během malé chvilky vyhrabu se ze sítí
     a slunce, co teď pro mě svítí
     do mraků se rozletí
     a zruší moje prokletí
     a rozzáří mou temnou sluj

Dokonce adresované nějakému lamači srdcí! Jak průhledný je rukopis základní školy! A další adresovaná nějakému padouchovi, naškrábaná na list linkovaného papíru vytrženého ze sešitu:
  
     Jsem jen loutka,
     v hlavě mám dráty
     a ty mi říkáš, kudy jít smím.
     Jsem jen loutka,
     dřevěná loutka,
     za chvíli tady odsaď odletím.

     Jsem jen loutka
     ve znamení panny
     a vůbec nevím kudy a kam.
     A ty mě vodíš
     na všechny strany,
     vůbec nevím, co teď zase udělám.

     Jsem jen loutka,
     falešná identita,
     teď všechno dělám pro tebe.
     Jsem snad básník,
     nebo šašek,
     anebo agent KGB?

Přes poněkud hloupý obsah vše vyvažuje poslední celkem vtipná část. Co by školačka ráda recitující básně neudělala pro rým!

A teď již poslední list z cyklu patetických, který ovšem řadím do pozdního patetického období, spíše do neurčitého ročníku střední školy:

     Tlumené zvuky cikánských písní,
     chvějící se tabule
     stěny plné minulosti
     stoly zachvácené vědomostmi.
     Spousta popsaných papírů,
     chytré i hloupé řádky
     pocity se ozývají zpod knih:
     láska, bolest, radost, hřích.
     Na policích prach a kýč,
     hudba již přestala hrát
     nezbývá, než se pošetile nořit,
     plavat v květinovém moři.

A také: 

Jak odehnat všechny zrůdy?
     Jak se zas naučit smát?
     Jak se dívat do zrcadla,
     aniž bych se propadla?
     Jak můžu vstát a žít?
     Ach bože, pomozmi.
     Už nemůžu jen snít!

Ponechávám vše v původním znění, takže někdy se objevují podivné slovní tvary. Každopádně z obsahu básní si lze utvořit obrázek o melancholických stavech básnířky začátečnice, aneb jak si básnířka začátečnice představuje báseň – ponuré volání o pomoc na bázi rýmovat-se-za-každou-cenu. Ač kýč, nikoli zas tolik nezdařilý vzhledem k věku.




[1] Pohrdati světem, nepohrdati nikým, pohrdati sebou; a vrchol všeho, nic si z toho nedělati, že námi pohrdají, neboť jinak není pravda, že pohrdáme slávou.  (Sv. Bernard)