A je tu čas na další retrospektivu!
Dvě básně datované do mých 23 let jsem
objevila dnes, hledaje další chronologicky zařaditelné vykopávky. Podařilo se,
předkládám je tedy před vaše zraky.
První
je „báseň na –ce-„
z dětských hraček
hravých macech
víc než dvacet
stromů kácet
línej jak cep
malej fracek
z dopravních značek
chce se mi zvracet
to je legrácek
táákovej macek
škrábe se z necek
maličkej prcek
co na to Vacek?
ten ani necek
dětí má tucet
zůstal na vocet
tlapot psích pacek
lichý má počet
to jsem již čet
řek Terry Pratchett
a zůstal mlčet
pivní tácek
už nemusíš vracet
je mi třiadvacet
musim prachy splácet
Vypadá to, že
báseň není dokončena .. možná ji někdy dokončím, abych vyčerpala všechna ce a če,
které existují.
Také
to vypadá, že ve věku 23 let jsem poprvé pocítila ztrátu inspirace, což se dá
vysvětlit jedině masivním přívalem informací do mozku v důsledku pilného
studia. Dokumentuje to tato báseň, která byla i posléze dvakrát s mírnými
úpravami použita k ospravedlnění chabé či žádné tvorby – jednou na slamové
exhibici nejspíše v r. 2009, podruhé na Noci básníků v r. 2011, kde
dokonce získala druhé místo. Zkrátka úpadek. Podotýkám, že je to báseň určená
k přednesu, což umožňuje modifikace, a proto je též konec ponechán
otevřený, aby mohl být pozměňován v závislosti na dané situaci, publiku,
apod.
jako mrtvé listí na hladině rybníka
jako prázdný pohled osamělého pastýře
má inspirace poklesla
ohlodána filozofickými zkoumáními
zalekla se koroborace, determinace, konfabulace
či něčeho více
na smrtelné lože ulehla ve věku 23 let
pod jednou dekou a jednou peřinou
sípá, chrchle
až termoska se otřásá ..
snad veškeré chmury hned se smyjí
četbou časopisu pro současnou poezii!
však utrápeně řve za chvíli:
to radši lobotomii!
pomůže snad šum, skřeky, ptačí píp,
tekoucí coda, vrtání do prkna .. zmatek
puštěný hlasitě do sluchátek?
však inspirace,
otupělá
sledováním televizních vědomostních soutěží
zjišťuje,
že neubrání se
metafyzice
proto
obratem obratně jí mozek obracím
vzhůru
retikulární formací
..
