opouštím Ueno

další báseň chronologicky posloupná z minulého roku (ač jistojistě byla alespoň jedna vynechána, ztracena v útrobách nedávno skonalého počítače, resuscitace je již v plánu); tato báseň je ale jistým dozvukem japonské cesty, uzavírá toto putování odjezdem z Tokia, opuštěním mé oblíbené čtvrti Ueno ..

opouštím Ueno

vstříc triádě pomíjivosti

stihnou už sakury rozkvést

dokud se propadám závějí?

vějířem odmetu poslední vločky

kypící třešňoví vítá mě

měsíc visí z oblohy obráceně

někudy mu unikl paprsek

-- sekvence zbarvení některých květů doběla –

ladně lemují cestu i ty růžové

vé je pozdrav vítězství

věčného koloběhu odkvétání

níž a níž se snáší okvětní lístky

k zemi, jež uchovává otisky

tisíců poutí

nikdy nekončících v Edu

leč v bahně kol cesty

za zvuku tupých úderů do hlavy

a chřestících měšců

cůpek z efemérnosti dopleten

ten končí v Edu

dupeme už jen po zbytcích

zatímco nové základy pomíjivého světa

už se kopou

opouštím Ueno

ono si poradí