----- ŽAPONERIE -----

     více než rok trvalo, než jsem způsobně poskládala své druhé japonské dobrodružství do smysluplného příspěvku.. nikoli, že by mi trvalo celý rok toto skládání, trvalo mi možná tak jedno odpoledne.. protož nechvalně známa budiž má zaneprázdněnost jinými činnostmi než u počítače po večerech sezení.. konečně jsem ale připravila dlouho očekávaný shluk několika haiku stvořených na posvátných místech země zaslíbené, opět v podobném duchu, nicméně tentokráte jsem cestovala sama a zdá se mi, že se samota v této tvorbě značně promítla..
       vybrala jsem haiku z míst, která jsem navštívila, ale tentokrát jsem jich napsala více na každém místě, proto jen některé budou doprovázeny fotografiemi.. několik se jich totiž vztahuje k noční krajině či obloze, kteréžto jsem neměla možnost obrazově zachytit.. zato ale doprovodím text fotografickými kolážemi, neb nechci nikoho ochudit o krásy japonské krajiny, jež sem měla možnost zřít.. podzimní výprava tedy může začít..
       po příletu do Tokia jsem hned směřovala na západ, jmenovitě do starobylého Kjóta, kde shodou okolností žije jeden dávný kamarád..

         

překlad:                                        přepis:

nastává večer         yoru ga naru

na břehu Kamogawy     Kamogawa ni futari

dva pijí saké         sake o nomu

   druhý kjótský den jsem využila k obhlédnutí čtvrti Gion, která je místem buddhistických chrámů, zahrad a gejš - ty jsou nicméně k vidění jen málokdy a spíše potkávám mladé dívky oblečené v tradičních kimonech, což se sluší, když se jde na procházku na takové místo.. pro japonská roční období moc dobře neplatí rozdělování na sezony, neb v každé roční době lze spatřovat jiné krásy, pročež hojnost návštěvnosti čínskými a americkými turisty je téměř vždy zaručena a je velice těžké nalézt oázu klidu.. nedaleko chrámu Kódaidži se to zčásti podařilo.. k večeru jsem již ale snovala svůj přesun na Arašijamu, místo, které jsem objevila díky tomu, že jsem doma měla čaj stejného jména.. poté, co jsem zjistila, že tato divoká hora (tak zní překlad z japonštiny) opravdu existuje, a že na ní dokonce žijí volně makakové, nebylo zbytí a musela jsem se tam zkrátka vydat.. příznivou okolností bylo, že se Arašijama nachází jen kousíček na východ od Kjóta, prakticky ještě ke Kjótu patří čili jsem pouze vláčkem dojela na místo určení a ukempila jsem se u břehu rybníka Hirosawa .. sice jsem dlouho nemohla usnout, neb jakési zviřátko pochodovalo vůkol v rákosí a urputně dupalo a chroupalo, ale nakonec se podařilo bez újmy přečkat do druhého dne..

   

     .. a hurá nahoru na horu! jedná se spíše o opičí park, který se nachází opravdu nahoře na hoře, kam je potřeba vystoupat cestou obklopenou kryptomeriemi po zaplacení vstupného 500 yenů, zážitek za to ale stojí; už když jsem přicházela k parku, prosvítaly ve větvích rudé tvářičky makaků, kteří si vzájemně vybírali blešky.. úžasný pocit moci se přiblížit do bezprostřední blízkosti makaků nebo se mezi nimi volně pohybovat..

překlad:                                        přepis:

cestička vzhůru       ue no michi

červená opičí tvář    saru no aoi kao

Arašijama             Arashiyama

       čekalo mě ještě jedno pozdržení v okolí Kjóta, a to na jeho severu, v onsenu Kurama.. horký pramen je vždy příjemně unavující, obzvláště, když začne do bambusového zastřešení bubnovat hustý déšť.. onsen byl (jako ostatně většina onsenů) součástí rjokanu, kde by se dalo za takového počasí přenocovat, jen však kdyby nebyl pln.. proto jsem se po koupeli sbalila a odjela do dalšího bodu mého putování již o něco dříve..

      tím bodem bylo jezero Biwa, pojmenované podle loutny biwa, jejíž tvar údajně nese.. to se nachází pro změnu na východ od Kjóta, a já jsem si vybrala nejbližší destinaci, jejiž břehy jezero omývá - městečko Ótsu.. ujela jsem dešti, což bylo řádně oslaveno místním alkoholickým nápojem pro mládež, slangově zvaným čúhaj..

           z deníkových poznámek: probuzení do slunečné svěžesti ranního pobřeží, cvičení na trávě, snídaně na trávě, stále mám myšlenky na koupání.. to se ale pro větrnost nekonalo a já vyrazila do další vysněné destinace - do Nary za jelínky shika, kteří zde žijí přímo v městském parku.. je mi jich ale dost líto - hlučí kolem davy lidí, krmí je a fotí, musí to pro ně být stresující.. i já jsem jelínky trochu nakrmila i vyfotila, ale rozhodně jsem nehlučela a sžila jsem se s jejich smutným údělem býti turistickou atrakcí.. 

 

překlad:                                                   přepis:

tiše naslouchám            sabishikute

smutku kručících útrob     onaka ga sutte mo

jelínků z Nary             Nara no shika

           toto místo jsem téže podrobila zkoušce rudosti javorového listí, kteréžto na podzim jezdí do Japonska obdivovat lidé z celého světa a samotní Japonci mu přikládají bezmála srovnatelnou důležitost jako pozorování kvetoucích sakur na jaře (sledování rudého javorového listí má též své terminologické pojmenování - momidžigari).. zatím se mi toliko nedařilo a nebylo tomu jinak ani zde.. zkrátka tu ještě nepanovaly ty správné přírodní podmínky a listí teprve začínalo postupně červenat.. 

překlad:                                             přepis:

je listí rudé?           momijigari?

ještě ne, ještě není     mada shinai, mada

javor červený            akakunai

         nerada jsem jelínky opouštěla a nechávala je v nehostinnosti stmívání, leč mé kroky směřovaly k nedalekému chrámu Hórjúdži, kterýžto je nejstarším zenovým chrámem v Japonsku - jeho výstavba se datuje do 7. století a jeho dřevěná pagoda je dokonce jednou z nejstarších dřevěných staveb na světě.. nejen, že je tento chrámový komplex velmi známý, též se zde zdržoval básník haiku Masaoka Šiki, kterému bude patřit některý z následujících příspěvků.. Hórjúdži se nachází pouhé tři zastávky vlakem od Nary, k chrámu je třeba dojít přes městěčko Ikaruga.. hned, jak jsem došla k chrámové zdi, bylo mi jasné, že zakempím hned u ní na trávníku za živým plotem, který příznivě vrhal stín..

        .. probouzím se za krákotu vran hned u chrámu bran; nespala jsem sice moc dobře, nevím, proč to, ale radostně jsem se sbalila a splynula s vidinou ranního klidu, kdy ještě neudeřil nával turistů..

           procházka komplexem byla vskutku plna klidu a prozření, uvědomění si, že doslova šlapu po historii.. pak jsem se ještě vrátila do Nary, kde jsem opět nezapomněla na jelínky a objevila dosud nenavštívená místa, jako např. chrám Kókufudži a čtvrť Nara-mači, kde oáza klidu pokračovala, neb ulice byly zcela vylidněné.. samozřejmě jsem si v této skoro-samotě libovala, nicméně na pořadu dne byl přesun do Ósaky, kde jsem měla strávit noc v hostelu, abych pak hned druhý den pokračovala do Kóbe, středobodu mé cesty..

          nebudu zdržovati a vrhnu se přímo na důvod, ano, v zásadě původní důvod této mé cesty do Žaponu: světový šampionát v BMX: BMX Flatland World Championship 2016.. co to a proč to? protože kreace, co se dají vytvářet na kole BMX, stačí jednou vidět a už víte, že se zrodil nový druh tance, pas balance pedálů, pas de bourree řidítek, détourné, détourné, détourné, pas de chat... a nevěříte, že to, co se děje je reálné.. 

překlad:                                        přepis:

v přístavu v Kóbe     Kóbe, minato

vidím tančící kola    jitensha o miru

nádherný pohled       utsukushii

     přehlídka světových mistrů pokračuje i druhý den, nebudu rozvádět detaily, i když jsou interesantní, teď totiž musím zmínit místo, kde jsem tento víkend přetrvávala, a to městečko nedaleko Kóbe, Maiko - tam jsem si během své cesty stihla zřídit ubytování přes AirBnB v japonské rodině.. tam mě přivítala milá obásan, která mi dokonce na snídani vařila polévku miso.. a měla tenhle zázračný výhled z balkonu:

           a tento výhled mě inspiroval k dalšímu dobrodružství.. rozhodla jsem se vyrazit přes most na ostrov Awadži, bájnou kolébku japonské kultury a umění.. neměla jsem ponětí, jaké místo na ostrově přesně navštívit, ale nejbližší civilizací se zdálo být Sumoto.. městečko bylo celkem prázdné a pláž ještě prázdnější, byla jsem zde prakticky sama a hned jsem usoudila, že na koupání to je!

          dále jsem se dozvěděla, že jen pouhý kilometr mě dělí od onsenu, a po cestě k němu jsem též zaznamenala hradní věž vykukující zpoza stromů na zalesněném kopci - hurá, hrad je skvělé místo k přenocování! v onsenu jsem si též dopřávala nebývalé samoty..

          pak vycházím do tmy lesa.. stoupá se asi 1 km docela prudce vzhůru, ale je tam asfaltová cestička, čelovka zde byla zásadním pomocníkem; došla jsem ke zřícenině východní citadely, která zdála se býti dobrým místem ke stanování.. ale jak se ukázalo, nikoli ke spaní, které bylo celou noc rušeno deštěm, šeptajícím listím a snovými vizemi..

ukládám hlavu

po cestě temným lesem

v ruině podhradí

divoké snění

déšť buší do přístřeší

dnes nebudu spát

v noci před deštěm

zabila jsem komára

vlastně byli dva

      ale to ráno! svěžest, slunce a klid hradu Sumoto se vznášejí ve vzduchu, než se začnou trousit první postarší pánové na ranní procházce, nebo předškolní dětičky na výletě .. výhledy se předháněly ve znamenitosti, a to nejen na sumotský záliv, ale i na přilehlou pahorkatinu.. 

         i zde jsem narazila na  nádherného pavouka džorógumo, jenž mě provázel již od začátku putování a též patří mezi bytosti v japonsku záhadné - jeho jméno a podobu má totiž jedno z pověstných japonských strašidel (napůl žena, napůl pavouk, co svou oběť po omámení schramstne)..

         loučení s liduprázdnotou bylo těžké, ale už mě čekala další velká cesta, a to až na nejjižnější bod ostrova Honšú.. proto jsem ještě krátce navštívila pláž, pak zpět do Maika a odsud přes Ósaku do Wakajamy, kde přesedám na vlak do Kii-Tanabe, a dalším vlakem do Kušimota - tohle místo jsem též objevila náhodou při brouzdání po mapách a zjistila jsem, že se zde nachází volně přístupný a bezplatný kemp..

          dlouhá cesta zapříčinila můj pozdně večerní příjezd a moc nenapomohlo ani zjištění, že kemp se nachází ještě dalších pět kilometrů na jih.. opět nastala chůze tmou, tentokrát o něco více vyčerpávající, leč za pomoci polohových služeb mého skomírajícího telefonu jsem do cíle dorazila i po naprosto neznačených cestičkách.. po prolitém potu na mě čekala přímo nebeská odměna .. ta obloha! ty hvězdy tak hustě natěsnané do tohoto výjevu!.. a klidný spánek..

noční obloha

na druhé straně Země

srší jiskrami

pod borovicí

hvězdná obloha voní

únavou z dálky

japonská verze:

松の下

疲れの香り

星の空

přepis:

matsu no shita

tsukare no kaori

hoshi no sora

podzimní nebe

blýská se hustotou hvězd

jen já je sčítám

         a opět mě vítá slunečné jitro! moře voní, moře šumí, ptáci draví krákají.. toto místo zve se Šionomisaki a skutečně jest nejjižnějším bodem ostrova Honšú.. také se od kolemjdoucího pána dozvídám, že toto je jakýsi konečný bod jednoho z úseků pouti Kumano Kodó.. tak snad někdy příště se mi podaří aspoň část této poutní cesty absolvovat.. 

          oslněna jižními skalisky vydávám se nazpět do civilizace, a to stylově, lokálkou po pobřeží, ze které se mi naskýtají nádherné pohledy na ostrůvky, opuštěné pláže a širé moře.. nejdříve dorazím do Šingú, kde přestupuji na další lokálku .. a zpět po trase do Owase, odkud taky pokračuji do Taki a hned skočím na rychlík do Nagoji, neb pomalíky jsou sice hezké, ale jízda v nich omrzí s pádem tmy.. a v Nagoji již chytám šinkansen, aby mi neujelo poslední metro v Tokiu.. ano, z čerstvého ovzduší přímo do velkoměstského šumu..

         v Tokiu jsem pobývala na Nippori, a to přímo na ulici známé svými obchody s látkami a galanteriemi, zkrátka vším potřebným pro šití tradičního japonského oblečení a doplňků - tedy něco skutečně pro mě .. též jsem opět poctila návštěvou mou oblíbenou čtvrť Ueno a dobře a levně se najedla např. na Akihabaře..

   Tokio je sice bludištěm neobjevených možností, ale zdaleka ne takových, co se dají zažít při cestách přírodou, rurální krajinou a ne příliš osídlenými ostrovy a poloostrovy..

      

         
         .. a zde končí se mé putování.. snad nebylo vyprávění příliš dlouhé a poslouží jako inspirace pro jakékoli cesty příští..

The Cripple He Always Wanted To Be aneb The Man That You Don't Fear Anymore

       Ještě, než tento týden skloní hlavu k patám, bylo by dobré zaznamenat významnou událost minulé (leč stále ještě této) neděle.. Ano, je to tak, "Pán temnot", jak ho mnozí nazývají, zavítal opět do pražských zákoutí, a snad opět okusil tajemné absinthové vůně, i když .. příliš na to nevypadal.

       Tipsport Arena patří k jedné z menších pražských koncertních hal, což mě potěšilo po nedavné zkušenosti z vídeňského Gasometeru, kde byl Manson naprosto úžasný a hodně tomu napomohla i komornější atmosféra prostoru. Tentokráte byla atmosféra celkem normální, jako na jeho předchozích pražských koncertech, prostor před pódiem oddělený od ostatních sekcí, což ve mě před koncertem vyvolávalo pokušení, že to bude jakési privilegované místo, kde budu moci svému idolu pohlédnout do očí a on mě a zří mě v mém bílém hávu a požádá mě ihned o ruku, což promptně odmítnu (ehm, dobrá, jistá naivita panuje asi u každého Mansonova obdivovatele), leč chyba rozhoupané dřevěné lávky - prostor to nebyl nijak omezený, takže na mě vyzbyla zase nějaká šestá řada, jako vždycky (tak snad se ho dotknu příště..).

       A nyní již ke koncertu samotnému - již tradičně pódium před začátkem zakrývala černá plenta, která se po chvíli napětí spustila, hudba též spustila, Manson též spustil (první byla Revelation #12 z nového alba Heaven Upside Down), chvíli byl vidět jen kouř, ale záhy se z něj vynořil mistr připoutaný na speciálně upraveném vozíku - trůnu. Toto aranžmá bylo samozřejmě vyvinuto v závislosti na zpěvákově nedávném zranění, kdy se na něj skácela kulisa obřích dvou pistolí přímo při koncertě (ta byla ostatně též přítomna, takže jsme mohli přímo s mrazem v zádech posoudit, jak to asi mohlo vypadat). Hned zkraje však zavtipkoval o svém zmrzačení (a opravdu to znělo, jako když si masochisticky užívá ten slastný pocit být jedním z těch kriplů, které ztělesňoval v mnoha starších videoklipech.. konečně jeden z Krásných lidí..).

      Poté následovaly vděčné a zdařilé hity This Is The New Shit, Disposable Teens a mOBSCENE, které věru potěšily, už ale předeslaly celkový dojem z show, která (i když ano, je zde zpěvákova ztížená možnost pohybu) byla především statická. Žádné sexy roztleskávačky, namísto nich po pódiu postávalo několik figurantů převlečených za doktory. Ano, bylo to tematicky nejspíše vhodné, nicméně až příliš prvoplánové. Naopak měl Manson využít svého omezení k tomu, aby dal prostor pohyblivosti jiných elementů na stejdži, což se ale nestalo. Jeho spoluhráči také za celý koncert udělali jen pár kroků a vypadali celkem unyle (chyběl před několika týdny z kapely vyhozený Twiggy Ramirez, to zamrzí). Manson sám však většinu koncertu pobyl ve stoje. Efektní byla jeho zlomená noha naaranžovaná do příznačné berličky, roztomilé. Např. při Dope Show zaníceně kulhal, neb ho nadzvihlo, že jsme své drogy nedali ochutnat nejdřív jemu, než jsme je spapali sami.. no tak příště, hochu.  Manson sice střídal (střídmé) kostýmy s každou písní, ale když při Sweet Dreams jen divně polehával na nemocničním lehátku a mával jakousi svítilnou, bylo to zklamání (i když všechna koncertní Sweet Dreams musí být už pro mě dnes zaručeně zklamáním po tom, co předvedl v roce 2001 v Praze, kdy jsem dojetím slzela, kterak se blížil na své zdvižné suknici k nebesům!!).
    Reputace byla napravena mým oblíbeným Tourniquet a na konci báječnou The Beautiful People, nicméně stále mám tendenci srovnávat s vídeňským koncertem před dvěma lety, kde překvapil dokonce několika skladbami z Antichrist Superstar včetně ikonické Irrational Hate Anthem, z čehož jsem byla nadmíru spokojena, neb takový výběr z rané tvorby nepředstavil ani dva koncerty předtím. Jak je asi z mého popisu vidět, jsem milovník starých pořádků, nicméně též bych pochválila provedení novinky Say10, která je jednou z nejzdařilejších skladeb nového alba.
       Co však musím podotknout, ne-li vytknout, je Mansonova vyměklost reprezentovaná tím, že.. a teď pozor! .. PŘIDAL JEDNU SKLADBU!! Toto je nanejvýš pobuřující, neb Manson platil za konzistentního jedince, který ani za hlasitého kvílení a vytleskávání fanoušků neukázal na pódiu již ani prst poté, co vydechl poslední hlásku.. Jediné štěstí bylo, že přidal Cruci-Fiction in Space z alba Holy Wood, která je skvělá a na ukončení koncertu se svou dekadentní vleklostí celkem hodí. Nejspíš to značí, že začal mít rád své publikum (což jsem také zaznamenala, když několikrát pronesl "I love you"). No, tak jo.
      Sice to byl nejslabší Mansonův koncert, na kterém jsem byla, ale právě proto už se těším na další, kdy už bude plně ve formě a bude moci opět předvést, co vězí v jeho vetchém těle. A ostatně, jak pravil Shopenhauer, neměli bychom génia posuzovat dle jeho slabin, leč naopak vyzdvihovat to, v čem je výjimečným.

     Přikládám několik velmi nekvalitních rozmazaných fotek, abyste pochopili, že na Mansonových koncertech nelze stát bez hnutí.. a bez trošku blurred mind ..
      A hádankou pro dnešní večer je: na kolika koncertech MM jsem již byla?

Dodatek: Symboliku zde završuje zpráva o úmrtí Charlese Mansona, jenž tak učinil ve stejný den Mansonova pražského koncertu. Všichni proto tento bájný den budeme navždy vzpomínat.

melancho-lilie

       jak bylo naznačeno v předchozím příspěvku, tato báseň vznikla též ve vlaku, tentokráte při cestě po mém nejoblíbenějším vlakovém okolí, tj. okolí kolejí, po nichž jezdí vlak, ze kterého se vždy na toto okolí dívám (pouze z vlaku, nikdy jsem zde nechodila).. obzlvášť na podzim na mě tato krajina působí tajemně, až smutně, ale hned zas čarovně a krutě, stejně jako atmosféra Velkého romanu od Ladislava Klímy, knihy, jež jsem kdysi dávno čítávala za sychravých večerů při pravidelné jízdě tímto okolím, a očekávala zjevení majestátného tigra.. pročež báseň věnuji nejen L. Klímovi post mortem, ale i všem z okolí a slibuji na svou čest, že zde někdy vystoupím (z vlaku)..

orlice

temně zelená řeka

co zaplaví mě smutkem

krávy v bahně

bezpráví

a svahy nad ním

holé stromy

z kterých na mě padá

melancholie

na maringotku

v zasněžené stráni

taky

melancho-lieu

ústí nad orlici

bažiny

mokřady

ústí do orlice

melancho-líce

svlažené slzami

mihotavé ráno

nový den kdy spatřím

po bílém poli

běžet zajíce

nedělá hopsa hejsa

do brandejsa

nad orlicí

do brandejsa nad orlicí

se nedá dělat

hopsa hejsa

nedělá hopsa hejsa

utíká před životem

temným profilem

lemuje brázdy svou krví

ví, že musí být prvý

výhodou je

že je jediný

jediný jed

najde v orlici

cinká-li o cyankálii

krávy v bahně kálí

melancho-lilii

       a teď si dáme jednu do noty:

vlaková taškařice

       onehdá minulého roku ve vlaku nevěnovala jsem se pouze "vlakninám a luštěninám" čili svéráznému řešení křížovek v časopise ČD, inspirovanému dvěma slovními artisty.. jezdívala jsem totiž i prostředky, které jakožto mimo-ČD subjekty oplývaly jinými komoditami.. zde jest krátké zjevení tohoto úkazu aneb "vlaková taškařice":

když vlakem

zvaném Regio-Jet

míjím zastávku

Praha-Běchovice střed

pán u okna

zběsile kliká myší

paní u dveří to slyší

ale myslí si

že je to zvuk

rozpadající se soupravy

a tak dívá se do výší

slečna v růžovém svetříku

nese v ruce

pasterizované mléko Tatra

vodu po nás hází z patra

ne, tady nejezdí žádná chátra

je nám nabídnuta

sofistikovaná četba

jako Mladá Fronta, Lidovky

a časopis Esprit

který ale

mým mozkovodům

nezůstal neskryt

ze strachu

že budu

zas o něco chytřejší

a to se dnes nenosí

já nechci být zítřejší

       ale pozor, ve vlaku nevznikají jen veselé taškařice, ale i teskné balady!! čtěte následující příspěvek!

kultůrní vycpávka aneb koncerty II. .. The Underground Youth

       jde do tuhého.. celé léto můj boj s existencí zaručil privaci příspěvků, kteréžto byly i předtím poněkud tristního rozměru.. tento rok musím vše dohánět na podzim, a v zimě snad již bude prostor pro zaznamenávání nového bezprostředně zažitého .. vlastní tvorba se kdes po útržcích najde, převládá opět spontánně sešitové čmárání, jenž je třeba upravit do čitelné podoby.. mezitím se podělím o další koncertový zážitek tohoto roku, a to The Underground Youth v březnovém Lipsku..

       po návštěvě olomouckého MDŽ slamu, po kterém zůstal kdes zašitý můj bordó baret, jedu s Eli na víkend do Leipzich, potkávám Kristine, se kterou trháme divoký česnek na omáčku cestou do Plagwitz, čtvrti, kde to stále žije, leč množí se zde střední třída reprezentovaná tatínky s kočárky.. spíme v pokoji s kachlovými kamny, druhou noc máme spát u Travellera.. jdeme se projít na feministickou demonstraci k soše Clary Zetkin, kupuji si zadostiučiněně baret barvy lesní zeleně v sekáči, Kristine odjíždí do Ústí, my s bagáží necháváme klíč pod kýblem, Traveller se neozývá.. blíží se večer, doba koncertu nám prozatím neznámé kapely v místním klubu TBA, Traveller se stále neozývá.. napadne nás buď jít na koncert se všemi věcmi, nebo zkusit se dobýt ke Kristine domů.. možnost dvě dostává přednost.. zvoníme, spolubydlící není doma.. přední vchod je zavřený, zadní též, ale zkusíme zatlačit na dveře, které povolují, vyběhneme do třetího patra, sebereme klíč z podkýblu a hrneme se do našeho dočasného domova, pak na koncert.. ukazuje se, že jít na koncert se všemi věcmi by nebyl dobrý nápad, neb klub sestává pouze z jedné prťavé přízemní místnosti, nizoučké pódium je umístěno hned u vchodových dveří a za chvíli se nehneme, tlačeni ze všech stran přítomností davu lidí v černém..

       uhrančivá hudba s neskrytými vlivy The Velvet Underground oplývá výkonem všech členů kapely, kteří z velice jednoduchého aranžmá dokáží nachystat solidní zážitek.. nezapomenutelné perkuse, které ovládá dívka s vlajícími vlasy značí, že ne každá rocková kapela musí mít nutně standardní bicí.. právě výběr tympánů namísto bicí soupravy se zde jeví jako nejchytřejší tah a vykresluje tak post-punkovou psychedelickou atmosféru uprostřed garážovitých riffů.. zpěvák, co vypadá jak Filip Topol, se na chvíli ztratí ve zpoceném obecenstvu a zanechává ho ještě zpocenější, aby pak vychladlo nikoli při posledním akordu, ale až venku mezi odcházejícími lidmi v černém..

       nechci sem dávat žádnu youtubovou písničku, protože když The Underground Youth jen tak posloucháte doma nebo v kavárně, je to "jen" příjemná temná poslechovka, studiová alba jsou celkem nůďo (poté, co jste je viděli naživo).. čili doporučuji vidět živě, jedna z příležitostí tohoto podzimu čeká třeba v listopadu v brněnském Kabinetu Múz.. tak jděte!

kousky - vsuvky - črty

       jak vidím, budu muset založit rubriku pro odložené případy, útržky a výkřiky.. jedná se zejména o zahozené začátky či potenciální prostředky.. nyní jsem například objevila hříčky z roku minulého, které vypadají spíše jako jakési "aliterační miniatury":

vím vše

však většinou

vlastně všichni vy

vypadáte víkendově

víc vidět vůbec nemusím

včera vám to slušelo

vás večer

velikost velice vzrušila

všechno výše uvedeno

vědět

vidím

vidíš

vždycky

rok od roku

ráda říkám ráno

v tomto roce

řešení rezervace

říká recept republice

rovnou

řekla: rozdíl je

říci republic

a rup & líc

respektive revue

to je riziko

řízení

pravděpodobně

příští program

přitom prý přesto

proti především 

příliš problémovému

přístupu

prezidenta či předsedy

produkty prakticky

prýští právem a prostorem

k prohlášení

ale prezident či předseda

prozatím potřebují pokoj

pochopí to později

potom

podmínky počtu pomocí

poskytne pouhý

pohled na počítač

policie potrestá 
použití přechodu
poměrně poprvé

postupně
potupně
pochopitelně

politická pomoc
podporuje podobné

kultůrní vycpávka!! aneb koncerty, které jsem v poslední době navštívila I.

       Jako první z řady kultůrních zážitků vzpomenu koncert irské indie kapely Two Door Cinema Club, které znám již od roku 2010, kdy jim vyšlo první album Tourist History. Vystoupili 22. února v Praze v Kongresovém centru. Ano, v Kongresovém centru, tom komunistickém kultůrním domě, který stále vypadá na to, že by mohl hostit kdejaký pohlavárský sjezd či maturitní ples. V tom mě utvrdilo vystoupání po funkcionalistickém schodišti do prvního patra, kde se za podlouhlými stoly pokrytými bílými ubrusy skvěly báby šatnářky, které tam nejspíše brigádničí nejen o tanečních. V druhém patře je umístěn menší sál, který tentokrát nepatřil schůzi straníků, nýbrž hudebnímu dýchánku dokonce tří kapel.

       První z předkapel (a pro mě jednoznačně nejlepší kapela večera) se jmenovala Parcels a naprosto mě nadchla svým energickým a přitom velice nadnášejícím projevem. Složena z pěti mladičkých australských hipíků oblečených do bizár sedmdesátkových košil a hrající hudbu jednoznačně inspirovanou BeeGees a celkově diskem 70. let. Naprostá lahůdka přímo stvořená pro úchylné duše, jakou jsem já. Proto asi ostatní diváci, většinou tak o deset let mladší, než já, moc netrsali. Též mě velice potěšilo, že Parcels nemají jednoznačného frontmana - zpívají všichni a na pódiu si tak jsou naprosto rovnocenní.

Parcels - nekvalitní amatérská fotografie, kde je ovšem dobře vidět hlavně zpívající nakytaruhráč s vzezřením Paula McCartneyho

        Druhou předkapelou bylo též mě neznámé britské uskupení Blaenavon hrající emo-indie rock, a kteří vydali své debutové album teprve 7. dubna tohoto roku. Poslechnout si ho můžete na jejich stránkách. Hudebně mě až natolik nezaujali, nicméně rozevlátě romantický projev máničky s velice vyzrálým hlasem a bizár-doplňujícího kytaristy "warhola" oceňuji.

Blaenavon - mánička a warhol

       A konečně hlavní hvězdy. Two Door Cinema Club jsem objevila s jejich prvním albem v roce 2010 a nadchli mě od začátku tím, že opravdu každá píseň na albu byla hitem. Protože další dvě alba mě nijak zvlášť nenadchla, byla jsem velmi vděčná za to, že na koncertě zazněla většina skladeb z Tourist History. A začalo se přímo první skladbou z alba, Cigarettes in The Theatre. Samozřejmě došlo i na jasné vyplovačky What You Know nebo I Can Talk, na kterou jsem se obzvláště těšila, neboť to byla první píseň, kterou jsem kdy od nich slyšela. Nicméně když jsem se rozhlédla kolem sebe, dost účastníků hledištního dění bylo zjevně do značné míry seznámeno (a očividně spokojeno) i s dalšími dvěma alby, která dle mého soudu již zdaleka nedosahují kvality prvotiny. Sice je na nich patrný rukopis v rytmice a elektronických podkresech, nicméně: druhé album Beacon je jaksi mělké bez výraznějšího songu a nejnovější Gameshow vydané minulý rok je skoro to samé, akorát zde můžeme pozorovat větší příklon k sedmdesátkovému discu (viz písně Bad Decisions nebo Surgery) plus několik ploužáků, které jsou naprosto zbytné. Ostatně to můžete posoudit sami.

Slizoun, FKA Zrzoun v akci

       Co mě však neméně u této kdysi slibné kapely znepokojuje je nová image zpěváka, který sice nikdy nebyl typickým hezounem, ale byl originálním zrzounem; nyní je však dokonalým slizounem! Však hleďte a najděte deset rozdílů:      

Zrzoun a spol. nejspíš ještě ve školních letech

✔

Slizoun v kožené bundě a s řetízkem na krku!!??!! a co ti dva tatíci?

✘😡



       Znám hodně kapel, které hrajou víc, než 10 let, a vůbec neztatíkovali ani nezeslizli! Čili můj pocit z Two Door.. je poněkud rozpačitý.. a to hovořím hlavně o sestupné tendenci v kvalitě jejich hudebního projevu; a koncert byl sám o sobě neslaný nemastný (až na zpěvákovy vlasy). Takže můžu klidně zhodnotit kapelu Parcels jako hlavní objev a hvězdu večera! Poslechněte si skladbu My enemy, která též zazněla na koncertě:

v tramvaji to smrdí alkoholem

konečně poslední báseň roku 2015!! napsána kupodivu v tramvaji, 24. 12. při cestě z práce..


v tramvaji to smrdí alkoholem 
už nechci jet busem ani kolem 
výpary se šíří vzduchem kolem 
nevyhneš se horem ani dolem 
a už se neoháněj suchdolem 
že prej je to daleko, 
když hodinu si 
sušíš šaty do lem; do lemu; do lem-u 
u-mel námel kdesi za polem 
za pólem 
severním či jižním 
rovným nebo křižním 
křížníkem 
  
potěmkin shledává, 
že jižní kříž 
je jediný kříž, 
který matters 
protože quality matters 
because reason matters 
freedom matters 
marshal matters 
v osmé míli cesty zemskou osou 
mluví gesty 
píše pusou 
  
souostroví uprchlický tábor 
bude nová kniha 
mistra slo-ženicyna 
slo-žená z kousků domina 
slo-žená už je osmina 
leč ložení prozatím hozeno do vína 
je třeba také zajít na star wars do kina 
namítl, slože nic 
nevstav z lože nic 
nic - cin! 
škrtám sirkou o střevíc 
  
v tramvaji to smrdí alkoholem 
ať projíždíš královým polem 
nebo suchdolem 
pozor, ať neotřeš se básníku o lem 
pozor, ať neopřeš si o básníka kolo 
o básníka, co básní v tramvaji 
veřejně, nikoli potají 
veřejné záchody 
závistí roztají 
protože disponují 
jen psaným slovem 
co připoutá nás k mlčení okovem 
hrdlo zalité olovem 
vyděržaj pijaněr pod krovem, 
kam neprší, 
ale já sním o blesku kulovém 
výsledku nenulovém 
podepsáno na stole barovém 
rozhlášeno po lese borovém 
  
ale v zemi hučící vody a šumícího boru 
existuje však i horšího moru: 
být obětí přehřátého procesoru 
oscilovat na bodě ponoru 
na bodě srazu 
srazu krve v oběhu 
ne, ještě se nedám do běhu 
za tramvají, co smrdí alkoholem 
ne, ještě chci trpět světobolem 
a dokouřit tuhle cigaretu 
a tiše myslet na vendettu 
těm, jejichž nenávist je právě v květu 
co svůj názor a integritu budují na internetu 
každý den pravidelnou dávku hejtu 
kumulovat komenty do prejtu 
a pak posílat hromadné veselé esemesky 
v době slunovratu 
co už proběh prej tu 
  
proto nejen v době slunovratu 
přemýšlejme o podvratu 
pracujme na zvratu 
společenském zkratu 
výpadku středního proudu 
podkopejme rodnou hroudu 
  
a pak tím tunelem, 
tím zlatým dolem 
povedeme tramvaj, 
co bude vonět alkoholem