Celso Emilio Ferreiro - bojovník, jehož zbraní je poezie

       U příležitosti mé velmi nedávné návštěvy Galicie, a též nadcházejícího Dne galicijské literatury (17. května), bych ráda představila dalšího galicijského básníka, tentokráte 20. století, jehož jméno zní Celso Emilio Ferreiro (1914 - 1979). Tento básník je s Galicií úzce spjat nejen tím, že se zde narodil, zemřel a psal ve své rodné galicijštině, ale především sociálním nábojem svého díla, nacionalismem a bojem za galicijskou kulturu. Tento životní postoj byl navíc umocněn nucenou emigrací do Venezuely.

       Ferreiro byl sice obráncem galicijské tradice a založil několik spolků zabývajících se čistě galicijskou literaturou, jeho rané dílo ale bylo značně avantgardní, obsahující mnoho postmodernistických odkazů, plné nečekaných her s veršem a založené na originálním zprostředkování obrazů.

       Až v druhé etapě své tvorby navrátil se k sociálnímu realismu, což z něj vytvořilo básníka lidu, a to je právě onen přínos, pro který je dnes oslavován a s vervou vzpomínán. Jeho verše z tohoto období, především z díla Longa noite de pedra (1962) mají nádech protestu a politické satiry, pročež jsou i dnes pochopitelně zdrojem inspirace jak pro literární tvorbu, tak pro sociálně-politická hnutí.

       Následujícím obdobím je exil ve Venezuele, kam musel emigrovat r. 1966, a kde sepsal tři sbírky věnované tématu odloučení od své vlasti. Po návratu se připojil ke Galicijské Socialistické Straně a dokonce kandidoval do senátu prosazujíce neustále zájmy svého lidu.

    Nejznámějším dílem je zmíněná sbírka Longa noite de pedra (Dlouhá noc z kamene). Tímto názvem odkazuje k dlouhé diktatuře pod vládou Franca, kdy byly okrajové oblasti Španělska pod tlakem snahy o plošnou "kastelanizaci" (pošpanělštění) a lidé násilně perzekvováni. Dílo tak transcenduje od reflexe osobní bolesti, k bolesti kolektivní. Je zde zachycena represe a sociální nespravedlnost doby diktatury. Toto poselství se dnes stalo heslem levicově smýšlející populace, neboť Galicie je stále nejchudším regionem Španělska a sociální nerovnosti jsou vidět čím dál častěji. 

       Po shlédnutí koncertu skupiny Labregos do tempo dos Sputniks (Rolníci z dob Sputniků), kteří dokonce zakládají svou tvorbu na zhudebnění právě a převážně Ferreirových textů, jsem se rozhodla přeložit báseň nesoucí název celé sbírky, a jejíž zhudebněná verze mě až dojala. Přebásnila jsem ji s ohledem na rytmus, který jí propůjčili Labregos, jejichž muzikální projev je fúzí mnoha žánrů - odkazují se především k původnímu punku (The Clash), který obohacují např. o grungeové riffy nebo folklorní melodie, to vše okořeněno angažovaným rapem. Rage Against the Machine po galicijsku.


Za dlouhé noci z kamene


Ten strop je z kamene.
Z kamene jsou i stěny
a temné kouty.
Z kamene podlaha
a mříže.
Dveře, 
řetězy, 
vzduch, 
i okna
a pohledy
jsou z kamene.
A srdce oněch mužů, 
jenž číhají na dálky, 
vytesána jsou
taky
z kamene.
A já, umírám
za téhle dlouhé noci
z kamene.

Nahrávku ze zmiňovaného koncertu naleznete kdesi na facebookové stránce u tohoto příspěvku.

Užívejme smutku a melancholie!