kultůrní vycpávka!! aneb koncerty, které jsem v poslední době navštívila I.

       Jako první z řady kultůrních zážitků vzpomenu koncert irské indie kapely Two Door Cinema Club, které znám již od roku 2010, kdy jim vyšlo první album Tourist History. Vystoupili 22. února v Praze v Kongresovém centru. Ano, v Kongresovém centru, tom komunistickém kultůrním domě, který stále vypadá na to, že by mohl hostit kdejaký pohlavárský sjezd či maturitní ples. V tom mě utvrdilo vystoupání po funkcionalistickém schodišti do prvního patra, kde se za podlouhlými stoly pokrytými bílými ubrusy skvěly báby šatnářky, které tam nejspíše brigádničí nejen o tanečních. V druhém patře je umístěn menší sál, který tentokrát nepatřil schůzi straníků, nýbrž hudebnímu dýchánku dokonce tří kapel.

       První z předkapel (a pro mě jednoznačně nejlepší kapela večera) se jmenovala Parcels a naprosto mě nadchla svým energickým a přitom velice nadnášejícím projevem. Složena z pěti mladičkých australských hipíků oblečených do bizár sedmdesátkových košil a hrající hudbu jednoznačně inspirovanou BeeGees a celkově diskem 70. let. Naprostá lahůdka přímo stvořená pro úchylné duše, jakou jsem já. Proto asi ostatní diváci, většinou tak o deset let mladší, než já, moc netrsali. Též mě velice potěšilo, že Parcels nemají jednoznačného frontmana - zpívají všichni a na pódiu si tak jsou naprosto rovnocenní.

Parcels - nekvalitní amatérská fotografie, kde je ovšem dobře vidět hlavně zpívající nakytaruhráč s vzezřením Paula McCartneyho

        Druhou předkapelou bylo též mě neznámé britské uskupení Blaenavon hrající emo-indie rock, a kteří vydali své debutové album teprve 7. dubna tohoto roku. Poslechnout si ho můžete na jejich stránkách. Hudebně mě až natolik nezaujali, nicméně rozevlátě romantický projev máničky s velice vyzrálým hlasem a bizár-doplňujícího kytaristy "warhola" oceňuji.

Blaenavon - mánička a warhol

       A konečně hlavní hvězdy. Two Door Cinema Club jsem objevila s jejich prvním albem v roce 2010 a nadchli mě od začátku tím, že opravdu každá píseň na albu byla hitem. Protože další dvě alba mě nijak zvlášť nenadchla, byla jsem velmi vděčná za to, že na koncertě zazněla většina skladeb z Tourist History. A začalo se přímo první skladbou z alba, Cigarettes in The Theatre. Samozřejmě došlo i na jasné vyplovačky What You Know nebo I Can Talk, na kterou jsem se obzvláště těšila, neboť to byla první píseň, kterou jsem kdy od nich slyšela. Nicméně když jsem se rozhlédla kolem sebe, dost účastníků hledištního dění bylo zjevně do značné míry seznámeno (a očividně spokojeno) i s dalšími dvěma alby, která dle mého soudu již zdaleka nedosahují kvality prvotiny. Sice je na nich patrný rukopis v rytmice a elektronických podkresech, nicméně: druhé album Beacon je jaksi mělké bez výraznějšího songu a nejnovější Gameshow vydané minulý rok je skoro to samé, akorát zde můžeme pozorovat větší příklon k sedmdesátkovému discu (viz písně Bad Decisions nebo Surgery) plus několik ploužáků, které jsou naprosto zbytné. Ostatně to můžete posoudit sami.

Slizoun, FKA Zrzoun v akci

       Co mě však neméně u této kdysi slibné kapely znepokojuje je nová image zpěváka, který sice nikdy nebyl typickým hezounem, ale byl originálním zrzounem; nyní je však dokonalým slizounem! Však hleďte a najděte deset rozdílů:      

Zrzoun a spol. nejspíš ještě ve školních letech

✔

Slizoun v kožené bundě a s řetízkem na krku!!??!! a co ti dva tatíci?

✘😡



       Znám hodně kapel, které hrajou víc, než 10 let, a vůbec neztatíkovali ani nezeslizli! Čili můj pocit z Two Door.. je poněkud rozpačitý.. a to hovořím hlavně o sestupné tendenci v kvalitě jejich hudebního projevu; a koncert byl sám o sobě neslaný nemastný (až na zpěvákovy vlasy). Takže můžu klidně zhodnotit kapelu Parcels jako hlavní objev a hvězdu večera! Poslechněte si skladbu My enemy, která též zazněla na koncertě: