z mých nejmilejších haiku

Čas na sdílení mých dalších oblíbených haiku. Tentokrát se zaměřím na období Busonovo (od poloviny do konce 18. stol.), jenž odkazuje k druhému, po Bašóovi, nejslavnějšímu básníku haiku jménem Taniguči (Josa) Buson (1715-1783). Několik tedy Busonových výplodů:

     Na obrovitém

     chrámovém zvonu sedí

     motýlek spící.

Ó, jaká rozkoš

brodit se letní řekou

s opánky v ruce!

     Jak měsíc svítí!

     Leč slepec do mne vrazil

     a smál se tomu.

Zapadá měsíc

do několika lidí,

již dosud tančí.

     A nyní tvorba několika Busonových žáků:

Kitó Tokai (1740-1789)

     Den jarní, zářný;

     u cesty chromý žebrák

     se dívá šťasten.

Kjódai Kumura (1732-1793)

     Vichřice zimní.

     Opice s rudým zadkem

     se stromu spadla.

Jamamoto Inan (1735-1795)

     Vzkřik vodní chřástal

     v rokytí spící měsíc

     se vyburcoval.

Óšima Rjóta (1707-1787)

     Zářící měsíc!

     Až zas se zrodím, chci být

     na vrchu sosnou.

     Nejvýznamnějším z Busonových žáků je však bezpochyby Issa Kobajaši (1763-1827), jehož tvorba zasahuje již práh XIX. století. Vždy si vzpomenu na jeho něžná haiku oslavující každou živou bytost, ochraňující drobný hmyz před zašlápnutím, vyzdvihující ty nejnepatrnější detaily dění v přírodě. Issa Kobajaši je proto mým nejoblíbenějším básníkem haiku. Je těžké si ho nezamilovat. Posuďte sami:

Že život rosa

a jako rosa taje,

až příliš pravda …

Nikoho neznám,

žádného ze vztyčených

hastrošů v poli.

Nešlapte v trávě,

kde minulé noci

světlušky žhnuly.

Slimáček malý

pomaloulinku šplhá

na horu Fudži.

Nezabij mouchy!

Své nožky k sobě tiskne,

rukama lomí.

Jak milují se!

Kéž po smrti se zrodím

motýlem v pláni.

Hubená žabko,

nebudeš usmrcena,

Issa je tady.

Vrabčátka sirá,

uhněte stranou, z cesty,

můj kůň chce přejít.

Žár Mléčné dráhy,

jež papírové stěny

děrami zřena.

(toto haiku bylo např. napsáno v nemoci, kdy mohl Issa jen z lůžka pozorovat venkovní dění.)

Hle, rosa mizí,

s tím světem plným špíny

nic nechce míti.

Až budu mrtev,

ty, náhrobek můj, cvrčku,

přijď opatrovat.

     A až já budu mrtva, snad mi potomek mravence, kterého nezašlápl Issa, přijde také opatrovat hrob.