Léto se s podzimem schází, a tak mám už povinnost zhodnotit další kulturní událost roku, a to Colours of Ostrava, momentálně asi nejkvalitnější a žánrově nejrozmanitější hudební festival v ČR.
Pochopitelně byl můj hlavní záměr vidět Caribou, kvůli kterým jsem si hned koupila lístek, a samozřejmě St. Vincent, jejichž účast mě též mile překvapila. Pak se objevilo další milé překvapení v podobě Björk, kterou už léta neposlouchám, ale svého času byla pro mě ikonou, kterou víceméně zůstává dodnes i když už jen ve významu "byla by škoda ji nevidět".
Toto tedy byly tři hlavní známé tváře, na které jsem se těšila, a které na mě zapůsobily takto: Björk mě zaujala především svým precizním hlasovým projevem dokonale sladěným s přítomným smyčcovým orchestrem. Bílá maska zakrývající obličej a promítaná videa ze života hmyzu jen utvrdily její neutuchající originalitu. Na playlistu figurovaly z dobré poloviny starší hity, což mě potěšilo, nicméně jejich výběr byl poměrně nepochopitelný. Celkově se nedá říci, že by Björk něčím překvapila, ale jsem samozřejmě ráda, že jsem ji mohla vidět naživo.
Ale hned první večer došlo k očekávaně nejlepšímu hudebnímu zážitku festivalu - CARIBOU. Udělala jsem velice dobře, že jsem se před koncertem nepodívala na žádný záznam z jejich živých vystoupení a nechala se překvapit. Překvapení to tedy bylo, a to značné. Samozřejmě zazněly mně dobře známé skladby, ale co bylo tím nečekaným prvkem, bylo jejich obohacení o naprosto neznámé melodie, kterými buď písně začínaly (takže jste pochopili až v polovině, o jakou skladbu se skutečně jedná), nebo byly spontánně vloženy doprostřed či se jednalo o kreativní zakončení. Nemohu nevzpomenout asi nejsilnější muzikální moment, a to, když se hlavní protagonista Dan Snaith náhle odtrhl od kláves, popadl flétnu a zahrál naživo dobře známou pasáž skladby Odessa. Naprosto dokonalé! Právem si u mě tento výstup vysloužil status nejlepšího koncertu festivalu.
Co se týče poslední z trojice mých favoritů, St. Vincent, záznam několika jejich vystoupení jsem již viděla, nicméně i tak jsem byla potěšena originalitou jejich výstupu, který bych spíše označila za hudební performance. Na zpěvačce Annie Clark bylo vidět, že svou hudbu skutečně prožívá, a že je nejen vynikající muzikantka, ale i šílená performerka se spontánním projevem. Minimalistické choreografie a bláznivá komunikace s publikem byly ale asi to nejzajímavější z celého vystoupení. Hudebně totiž St. Vincent příliš nepřekvapili, neboť pokud bych měla zhodnotit ostatní skladby kromě známých hitů, nebylo to nic, co by mě nadchlo. Stále si však tohoto zážitku cením, neboť na začátku roku bych jistě neřekla, že uvidím naživo skupiny, které jsem zrovna objevila a každodenně je poslouchám, mezi nimi i St. Vincent.
Čím je ale festival Colours of Ostrava proslulý je přítomnost kapel, které jsou většinou návštěvníkům neznámé, to znamená možnost objevit novou muziku, což je pro mě osobně velkým lákadlem.
Co nového jsem tedy na hudebním poli objevila já? Přiznávám, že jsem se spíše orientovala na elektronickou scénu, ale nelituji toho, učinila jsem spoustu zajímavých zjištění. Asi nejvíce na mě zapůsobilo rakouské uskupení HVOB (Her Voice Over Boys), duo vystupující živě s bubeníkem a hrající sofistikovaný elektro-house za doprovodu vokálu hlavní producentky a překvapivých klavírních a perkusích sekvencí. Doporučuji toto video jako návnadu (v říjnu vystoupí v Praze):
Co dále? Údajně nejtemnější polský elektronický projekt posledních let - Bokka. Jejich vystoupení bezprostředně po Björk vypadalo tak, že skutečně na sebe tyto dva koncerty navazují, a to především výběrem kostýmů - všichni členové Bokky též vystupovali v jakýchsi bílých overalech a s maskami na obličejích. Pokud se ale podíváme na trajektorii této skupiny, zjistíme, že je toto jejich obvyklá koncertní vizáž, čili podobnost čistě náhodná. Mrkněte na video - naživo jsou naprosto senzační (na albu totiž převládají pomalejší skladby):
Jaké další hvězdy elektronické hudby mohu zmínit? Rozhodně britské uskupení Vessels, nebo celý festival ukončující belgičtí Mumbai Science. Vřele doporučuji. Také určitě musím zmínit francouzského producenta, který si říká Danger, naneštěstí jsem ho propásla - hudba je to skutečně sofistikovaná: od typického francouzského elektra až po temný houseový sound, v jeho tvorbě je patrná značná inspirace starší tvorbou Daft Punk. Též znám tím, že na živých vystoupeních je zahalen do tmavého oblečení s kapucí, z pod níž pouze vykukují svítící "oči". Zde jedna z mých oblíbených hitovek:
Poslední postřeh nebude z oblasti elektronické hudby, ale zmíním mně již známou psycho-garage kapelu Kill The Dandies!, které jsem již naživo viděla a opět nezklamali svým živelným projevem. Když si vzpomeneme, že se jedná o skupinu tvořenou několika někdejšími členy Moimir Papalescu and the Nihilists, je přímo nutnost je vidět naživo. Tak ještě poslední video a už dost!! Zas příští rok snad!
Toto tedy byly tři hlavní známé tváře, na které jsem se těšila, a které na mě zapůsobily takto: Björk mě zaujala především svým precizním hlasovým projevem dokonale sladěným s přítomným smyčcovým orchestrem. Bílá maska zakrývající obličej a promítaná videa ze života hmyzu jen utvrdily její neutuchající originalitu. Na playlistu figurovaly z dobré poloviny starší hity, což mě potěšilo, nicméně jejich výběr byl poměrně nepochopitelný. Celkově se nedá říci, že by Björk něčím překvapila, ale jsem samozřejmě ráda, že jsem ji mohla vidět naživo.
Ale hned první večer došlo k očekávaně nejlepšímu hudebnímu zážitku festivalu - CARIBOU. Udělala jsem velice dobře, že jsem se před koncertem nepodívala na žádný záznam z jejich živých vystoupení a nechala se překvapit. Překvapení to tedy bylo, a to značné. Samozřejmě zazněly mně dobře známé skladby, ale co bylo tím nečekaným prvkem, bylo jejich obohacení o naprosto neznámé melodie, kterými buď písně začínaly (takže jste pochopili až v polovině, o jakou skladbu se skutečně jedná), nebo byly spontánně vloženy doprostřed či se jednalo o kreativní zakončení. Nemohu nevzpomenout asi nejsilnější muzikální moment, a to, když se hlavní protagonista Dan Snaith náhle odtrhl od kláves, popadl flétnu a zahrál naživo dobře známou pasáž skladby Odessa. Naprosto dokonalé! Právem si u mě tento výstup vysloužil status nejlepšího koncertu festivalu.
Co se týče poslední z trojice mých favoritů, St. Vincent, záznam několika jejich vystoupení jsem již viděla, nicméně i tak jsem byla potěšena originalitou jejich výstupu, který bych spíše označila za hudební performance. Na zpěvačce Annie Clark bylo vidět, že svou hudbu skutečně prožívá, a že je nejen vynikající muzikantka, ale i šílená performerka se spontánním projevem. Minimalistické choreografie a bláznivá komunikace s publikem byly ale asi to nejzajímavější z celého vystoupení. Hudebně totiž St. Vincent příliš nepřekvapili, neboť pokud bych měla zhodnotit ostatní skladby kromě známých hitů, nebylo to nic, co by mě nadchlo. Stále si však tohoto zážitku cením, neboť na začátku roku bych jistě neřekla, že uvidím naživo skupiny, které jsem zrovna objevila a každodenně je poslouchám, mezi nimi i St. Vincent.Čím je ale festival Colours of Ostrava proslulý je přítomnost kapel, které jsou většinou návštěvníkům neznámé, to znamená možnost objevit novou muziku, což je pro mě osobně velkým lákadlem.
Co nového jsem tedy na hudebním poli objevila já? Přiznávám, že jsem se spíše orientovala na elektronickou scénu, ale nelituji toho, učinila jsem spoustu zajímavých zjištění. Asi nejvíce na mě zapůsobilo rakouské uskupení HVOB (Her Voice Over Boys), duo vystupující živě s bubeníkem a hrající sofistikovaný elektro-house za doprovodu vokálu hlavní producentky a překvapivých klavírních a perkusích sekvencí. Doporučuji toto video jako návnadu (v říjnu vystoupí v Praze):
Co dále? Údajně nejtemnější polský elektronický projekt posledních let - Bokka. Jejich vystoupení bezprostředně po Björk vypadalo tak, že skutečně na sebe tyto dva koncerty navazují, a to především výběrem kostýmů - všichni členové Bokky též vystupovali v jakýchsi bílých overalech a s maskami na obličejích. Pokud se ale podíváme na trajektorii této skupiny, zjistíme, že je toto jejich obvyklá koncertní vizáž, čili podobnost čistě náhodná. Mrkněte na video - naživo jsou naprosto senzační (na albu totiž převládají pomalejší skladby):
Jaké další hvězdy elektronické hudby mohu zmínit? Rozhodně britské uskupení Vessels, nebo celý festival ukončující belgičtí Mumbai Science. Vřele doporučuji. Také určitě musím zmínit francouzského producenta, který si říká Danger, naneštěstí jsem ho propásla - hudba je to skutečně sofistikovaná: od typického francouzského elektra až po temný houseový sound, v jeho tvorbě je patrná značná inspirace starší tvorbou Daft Punk. Též znám tím, že na živých vystoupeních je zahalen do tmavého oblečení s kapucí, z pod níž pouze vykukují svítící "oči". Zde jedna z mých oblíbených hitovek:
Poslední postřeh nebude z oblasti elektronické hudby, ale zmíním mně již známou psycho-garage kapelu Kill The Dandies!, které jsem již naživo viděla a opět nezklamali svým živelným projevem. Když si vzpomeneme, že se jedná o skupinu tvořenou několika někdejšími členy Moimir Papalescu and the Nihilists, je přímo nutnost je vidět naživo. Tak ještě poslední video a už dost!! Zas příští rok snad!
No hay comentarios:
Publicar un comentario