z říčan I.

       zaznamenání hodný byl můj asi tříměsíční pobyt v lesní vile nedaleko Říčan u Prahy, jeho neodmyslitelné ranní cesty na vlak ještě za tmy, prošlapávání prvních stop ve sněhu, večerní návraty opět za tmy a pozorování souhvězdí, která mohla být vidět jen z tohoto místa.. 

       nejen les, ale i sám dům byl neobyčejným místem k rozjímání, žil svým vlastním životem, jeho útroby však byly většinou pohostinné.. mnohokrát jsem se tam ocitla sama, uprostřed velké vily, uprostřed neznámého lesa, a za sychravých večerů hleděla z okna na úplněk a jiné oku dostupné elementy.. to místo stále skrývá neprobádané skulinky, stále v něm vězí tajemství..

       o tomhle mystériu oplývajícím dům i jeho okolí je i tato báseň, napsaná jako první z malého říčanského cyklu.. napsala jsem ji v mžiku, jakmile jsem jednou přijela do práce (asi už byla myšlenka na ni v hlavě neudržitelná) na první popisnici, co mi přišla pod ruku, což byl ubrousek, a ten jsem založený v sešitu právě našla:

kalhoty suší se

v oknech naproti

jako oběšenci,

jimž jsou vidět jen nohy

visatec je větví

v nedalekém lese

listnatém

nahánějícím strach jen ve dne

a v noci

shluky nehmotných molekul

obývají

některé části domu,

v nichž se pak

nedá spát

chuchvalec zimy

přivanul pootevřeným oknem

odpoledne

když nejsem doma

nevidím jej vejít

ani odejít