Rosalía de Castro, básnířka melancholické duše

  Ráda bych českému publiku představila nejznámější galicijskou básnířku jménem Rosalía de Castro. Rosalía de Castro je jednou z nejvýraznějších postav španělského romanticismu, ačkoli její hlavní díla jsou napsána v galicijštině (neboli haličštině; Galicie, autonomní součást Španělska, byla ve starých časech nazývána romanticky Halič, což se ještě dnes projevuje v Google překladačích, když nám nabízí překlad do haličštiny). Narodila se v Santiagu de Compostela r. 1837 a zemřela v Padrónu, blízkém městečku, kde prožila dětství i poslední roky, r. 1885.

 Krátký věk je příznačný pro romantické básnířky. Musela se vypořádat se smrtí dvou ze svých dětí, životem ve vyhnanství i nemocí. A činila to prostřednictvím neskutečně melancholických a žalem planoucích básní, v nichž se svůj smutek snaží vyvážit popisem projevů překrásné galicijské přírody, nicméně smutek pokaždé vítězí.

  Při kompilaci mých vlastních básní melancholického období, jsem si ne náhodou vzpomněla na básně Rosalíe de Castro, jejíž celý život byl melancholickým obdobím, a proto považuji za nutnost publikovat překlady jejích výjimečných děl. Její nejdůležitější sbírky jsou Haličské zpěvy (Cantares Gallegos, 1863) a Nové listy (Follas Novas, 1880). Právě ze sbírky Nové listy dnes nabízím dva překlady, které jsem prozatím zplodila. Oba jsou z třetí části sbírky s prozatímním názvem Listy intimní. Básně jsou číslovány, jen některé mají název. Zde je báseň č. 31:

     Jak poklidně se třpytí

     řeka, kašna i slunce jasné!

     Ach, jak se třpytí! … však netřpytí se

     pro mě, pro mě ne.

     Jak vyrůstají byliny a keře,

     ach, jak rodí se květ na stromě!

     Však nerostou, ni nekvetou

     pro mě, pro mě ne.

     Jak prozpěvují ptáčkové

     písně zamilované!

     Však zpívají-li, nezpívají

     pro mě, pro mě ne.

     Jak překrásná příroda

     květnu, co ji hýčkal, úsměv věnuje!

     Však pro mě nemá úsměvu

     pro mě ne.

     Když … pro každého trochu

     vzduchu, světla, tepla je …

     Však ač pro každého ode všeho,

     pro mě, pro mě ne.

     Dobře tedy! … když nenajdu zde

     vzduchu, světla, ni slunce jasné,

     zbude pro mě aspoň hrobka?

     Pro mě, pro mě ne.

A báseň č. 36 s názvem „Sama!“

     Byly i dny jasné,

     rána plná veselení  

     byl však smutek její

     černý jako osiření.

     Vycházela za rozbřesku,

     vracela se se soumrakem …

     však odešla-li nebo přišla

     nikdo ani nehnul zrakem.

     Jednou vyšla pomalu si

     po písečné pěšince

     Neb nikdo na ni nečekal,

     nevrátila se více.

     Uplynuly dva tři dni

     moře vyplavilo ji

     a tam, kde sedá vrána,

     leží sama, pochována.

 Nové listy jsou plné smutku a samoty, psány v dobrovolném vyhnanství, hledaje lepší život mimo rodnou chudou Galicii, však Rosalía se do své vlasti vrátila v ještě větší bídě, než odešla. Proto ona věčná melancholie, stesk po domově, myšlenky na smrt. Podobám se jí víc, než je zdrávo, řekla bych, však dnes už nerada promítám do básní melancholii, abych nedeprimovala publikum. Však Rosalía deprimuje tak líbezným způsobem, že brzy připravím další překlady k publikaci.