Den za dnem prvních kroků k publikaci dávno zapomenutých listů jedné bohème

Den 1. Rozhodla jsem se po dlouhém přemítání začít publikovat své básně, nebásně, umělecké počiny a oblíbené básně, nebásně a umělecké počiny jiných.

Den 2. Inspirace je šikmá plocha, na kterou se dostávám jen náhle. Většinou však pozorováním. Pozorování je to ale krátké, neb plocha je stále šikmá a často se skutálím. Nepokouším se však stimulovat své myšlení ničím jiným, než pozorováním. Neb jak pravil Baudelaire: „Každý zvyk se brzy změní v nutnost. Kdo se bude uchylovat k droze pro myšlenky, nedokáže za chvíli myslet bez drogy.“ A ač je Báseň o hašiši protknutá jeho silným sladkým odérem, já preferuji odér silné hořké kávy.

Den 3. Spernere mundum, spernere nulum, spernere seipsum, spernere se sperni.[1]

Den 4. Převratný objev mezi schovanými listy. Na zažloutlém listě nadepsaným mým příjmením a 3.A (!!), nicméně text psán rukopisem tak z 8., popř. 9.H.

     Ráno,

     černočerná tma se rozprostírá

     a odráží se v zrcadlech

     hrozba nového dne

     místo záclon visí na oknech

     obličej si myju smutkem

     snídám bolest, pláč a splín

     proč černá pavučina

     vždy spadne do zahrady nevinným

     Jediné co chci,

     je být aspoň na chvíli mouchou

     a letět přímo za nosem

     jen osud rozhodne

     zda život skončím mezi sklem

     Nejsem,

     nejsem ani mouchou bezvýznamnou

     a lítat také neumím

     stále dolů padám,

     v bažině lítosti se utopím.

Začátky jsou vždy těžké, takže si povšimněme několika klišé, ale melancholický styl byl ostře nastolen již od samých básnických začátků. A co hůře, z druhé strany listu bylo tohle:

     Ničí nás, souží nás

     bije nás a zabíjí

     dobro i zlo,

     souboj dvou království.

     V jednom pravda vládne,

     ve druhém lež.

     Královny, co hýbou světem,

     lidskou smrtí i životem.

     Když jedna je poražena,

     ta druhá se směje.

     Vždycky nezvítězí pravda,

     jak je to v pohádkách.

     Je to faleš, zášť a zloba,

     co se skrývá v květinách.

     Lžeme sami sobě,

     neznáme svou tvář.

Pěkný příklad patetického klišé, které se často v tomto období objevuje. Další příklad takovéhoto trapného patosu jsem objevila mezi několika listy s vlastnoručně kreslenými kanibalskými vtipy (které nepřikládám pro nevalnou kvalitu):

     Kdyby byl můj život film,

     hrál bys roli vraha a já roli oběti

     žádné světlo, jenom stín

     Kdyby byl můj život sen,

     byla bych tam sama celá dlouhá staletí

     nerozeznám noc a den

     Kdyby byl můj život hra,

     hned po prvním kole hráči pole opustí

     nic už nemá pravidla

     Kdybych žila život tvůj

     během malé chvilky vyhrabu se ze sítí

     a slunce, co teď pro mě svítí

     do mraků se rozletí

     a zruší moje prokletí

     a rozzáří mou temnou sluj

Dokonce adresované nějakému lamači srdcí! Jak průhledný je rukopis základní školy! A další adresovaná nějakému padouchovi, naškrábaná na list linkovaného papíru vytrženého ze sešitu:

  

     Jsem jen loutka,

     v hlavě mám dráty

     a ty mi říkáš, kudy jít smím.

     Jsem jen loutka,

     dřevěná loutka,

     za chvíli tady odsaď odletím.

     Jsem jen loutka

     ve znamení panny

     a vůbec nevím kudy a kam.

     A ty mě vodíš

     na všechny strany,

     vůbec nevím, co teď zase udělám.

     Jsem jen loutka,

     falešná identita,

     teď všechno dělám pro tebe.

     Jsem snad básník,

     nebo šašek,

     anebo agent KGB?

Přes poněkud hloupý obsah vše vyvažuje poslední celkem vtipná část. Co by školačka ráda recitující básně neudělala pro rým!

A teď již poslední list z cyklu patetických, který ovšem řadím do pozdního patetického období, spíše do neurčitého ročníku střední školy:

     Tlumené zvuky cikánských písní,

     chvějící se tabule

     stěny plné minulosti

     stoly zachvácené vědomostmi.

     Spousta popsaných papírů,

     chytré i hloupé řádky

     pocity se ozývají zpod knih:

     láska, bolest, radost, hřích.

     Na policích prach a kýč,

     hudba již přestala hrát

     nezbývá, než se pošetile nořit,

     plavat v květinovém moři.

A také: 

Jak odehnat všechny zrůdy?

     Jak se zas naučit smát?

     Jak se dívat do zrcadla,

     aniž bych se propadla?

     Jak můžu vstát a žít?

     Ach bože, pomozmi.

     Už nemůžu jen snít!

Ponechávám vše v původním znění, takže někdy se objevují podivné slovní tvary. Každopádně z obsahu básní si lze utvořit obrázek o melancholických stavech básnířky začátečnice, aneb jak si básnířka začátečnice představuje báseň – ponuré volání o pomoc na bázi rýmovat-se-za-každou-cenu. Ač kýč, nikoli zas tolik nezdařilý vzhledem k věku.

---

[1] Pohrdati světem, nepohrdati nikým, pohrdati sebou; a vrchol všeho, nic si z toho nedělati, že námi pohrdají, neboť jinak není pravda, že pohrdáme slávou.  (Sv. Bernard)